Kdy se vrátí?

36. Veľa šťastia

Ačkoliv romantický večer trval dlouho do noci, už v pět ráno byla Anička na nohou. Vzbudil jí Arturek, který neklidně kňoural. Anna si chvíli lámala hlavu, čím to je, pak ale zjistila, že se začíná projevovat prořezávání prvního ze zoubků. Byla za to ráda, trochu to ale zároveň komplikovalo situaci. Na prořezávání zoubků ještě nebyli úplně připravení. Ke štěstí Anny se za chvilku Arturek uklidnil a znovu usnul. Anna na sebe hodila pracovní oblečení co jí zabalil Adam a vydala se ho vzbudit. "Adame?" promluvila na něho tiše. Adam spal jen napůl. Probralo ho Anny pohybování se po bytě. "Hmmm?" reagoval ospale. "Arturkovi se začali prořezávat zoubky, tak ti chci říct, ať se neděsíš kdyby byl trochu víc neklidný než jindy. Já jdu, abych stihla Ninu a mohla za Addym." oznámila svůj nadcházející program. S prořezávajícím zubem se toho stejně moc nadělat nedá. Adam se nadzvedl a opřel o lokty, aby se k němu Anička nemusela tolik shýbat, když mu chtěla dát pusu. "Tak si to užij lásko... A pozdravuj Addyho!" křikl za ní, když mizela hlavními dveřmi pryč. Tím si opět probudil neklidně spícího Arturka. "Tak jo Malý Princi. Jdu za tebou." mluvil k němu zatímco se vyhrabával z postele.

Anička k severnímu vchodu dorazila přesně v šest hodin. Nina se tam objevila o patnáct minut později. "Ahoj. Ospravedlňujem sa. Byla ranná špička." omlouvala se okamžitě. "Ahoj. Nic se neděje. Hlavně, že mě vezmeš s sebou." zářila Anička. "Ty sa veľmi těšíš... Tak idem." řekla Nina a rukou ukázala gesto aby jí Anna následovala. Ta tak velice ráda provedla.

Příprava krmení se téměř vůbec nelišila od té, co dříve dělala v zoo ve Dvoře a tak jí práce šla od ruky. Uplně se jí zastesklo po práci u žiraf. "Tebe to teda ide. Ani ti nemusím hovoriť čo a ako." pochvalovala si Nina. Anička se na ní usmála od krájení jablíček. "Já dost dlouhou dobu pracovala jako druhá ošetřovatelka u žiraf." vysvětlovala. Nina se trochu zarazila. "Ale Adam hovoril, že pracuješ pri hadoch. Teda pracovala skôr, ako si išla na materskú. U Addyho si len zaskakovala, nie?" Anna nechtěla úplně všechno složitě vysvětlovat. Přeci jen s Ninou takovou známost neměla. Proto zvolila hodně zjednodušenou variantu. "U Addyho jsem už jen zaskakovala od hadů. To je pravda. Jako ošetřovatelka jsem začínala u žiraf." "Aha." vyjádřila Nina, že chápe. "Ty si vlastne nastúpila k hadom, keď Adam odletěl do Amazónie..." ujasňovala si. To Anně začalo být divné.

"Jak víš tohle?" zajímalo jí. "Ja sa s Adamom poznám z Afganistanu z misie. Aj s Alenou... S tou som aj chvíľu chodila." přiznala stydlivě Nina. Pak se ještě víc rozpovídala: "Ani o jednom som dlho nepočula. Potom sa ale ozvala Alena, či by som jej nepomohla s hľadaním Adama keď sa stratil. Samozrejme som nemohla odmietnuť. Dlhovala sem im to obom..." s tou poslední větou se jí zastřel zrak vzpomínkou. Z tváře se jí uplně vytratil její přátelský úsměv. Očividně v hlavě prožívala nějakou nepěknou chvíli. Anna se jen mohla domnívat, že to je chvíle, díky které se právě stala dlužníkem Adama a Aleny. Se zatřesením hlavou se Nina vrátila do reality. "Prepač. Občas sa mi vrátia spomienky." omlouvala se. Anička díky Niny otevřenosti usoudila, že si byla s Adamem i Alenou hodně blízká a tak toho o obou hodně ví. "Nic si z toho nedělej. Adamovi se to taky stává. Teda hlavně když se mu vrátí malárie." "Jaj. On sa toho svinstva eště nezbavil?" zajímalo Ninu. "Bohužel ne." přiznala smutněji Anička. "To ma mrzí. Občas to mal dosť divoké." pokračovala v tématu Nina. Anička se chtěla ale bavit i o něčem jiném.

"Hele, jak proběhlo zapojení Addyho do skupiny? Bylo všechno bez problému?" zajímalo Sid. "Hej. Naozaj zlatíčko. Všetko išlo úplne hladko. Do skupiny ho vzali hneď v noci po vypustení z karantény. A to je čo povedať." Sid jen uznale pokyvovala hlavou. Byla za tahle slova ráda.

Pak se jí ale Nina zeptala opět na něco, co jí šokovalo: "Anička, ty naozaj vieš hovoriť so zvieraty?" Anička na ní jen koukala s pusou dokořán. "Adam to spomenul keď so somnou dohováral že prídete." objasnila Nina. Anička se pomalu vzpamatovávala. "No, jako ne. Nebo vlastně jo. S Addym. Jako jediným. Mezi námi bylo už od začátku nějaké pouto." dostala ze sebe trhaně. Nina na to přikyvovala. "Tak dúfam, že sa nebude veľmi sťažovať." pronesla se smíchem. Anička se nad tou větou také začala smát. "Určitě nebude." S tím popadly připravené krmení a vydaly se za hladovými žirafami.

Vše nasypaly do krmných koryt, doplnily ještě seno i vodu, a pak už dovnitř pustily hladové žirafy. Ty se jak splašené hnaly ke krmení. Jedním z nejrychlejších byl i Addy. Ten se ale v půli cesty zarazil a otočil směrem k balkónku na kterém stála Nina s Annou. V tu chvíli úplně zapomněl na jídlo. Rychle došel k ženám na balkóně a okamžitě začal natahovat krk k Aničce. Ta se ho jala hladit a drbat jak měl rád. 

"Šťastnejšieho som ho eště neviděla." promluvila Nina z ničeho nic po dlouhém mlčení. "Addy je šťastný vždycky, když má kolem sebe lidi, kterým na něm záleží a pozná to. I tobě na něm podle všeho moc záleží." odpovídala jí Anna, aniž by tušila, že tu větu myslí dvojsmyslně. "Addyho tiež. Ale hlavne Adama som šťastnejšieho neviděla." objasnila Anně Nina dvojí význam. Po další chvilce ticha pokračovala: "Miluje ťa najviac na svete. Neubliž mu prosím." její úsměv se změnil ve vážný výraz. Anička se na chvíli úplně přestala věnovat Addymu a otočila se čelem k ní. "Já ho taky miluju z celého srdce." promluvila Anna. "Bohužel jsem mu už několikrát ublížila... Vím, že si to nezaslouží. Ale bohužel se tak stalo a stydím se za to. Slibuju, že už se to nikdy nestane. On je to nejlepší co mě v životě potkalo." přiznala a s tím jí po tváři stekla slza. Z jedné strany do ní šťouchl čumákem Addy, z druhé ji za rameno chytla Nina. "Já viem. To ale nebyla úplne tvoje chýba." podpořila ji. Anička se na ní přes slzy děkovně usmála. Pak pohladila Addyho a promluvila k němu: "Kamaráde, já budu dneska brečet minimálně ještě jednou, až se budeme loučit." Addy si protestně odfrkl. Anička se na něho začala přes slzy smát ještě víc. "Já vím, že ty seš chlap. A ty nebrečej. Ale já jsem holka..." mluvila k němu Anička. Nina je jen v tichosti z povzdálí pozorovala a jejich rozhovor si nahrávala. Chtěla mít důkaz, že se setkala s člověkem, který očividně zvířatům opravdu rozumí. Ve všech směrech. 

Loučení Aničky s Addym bylo opravdu těžké a přesně takové jak Anna čekala. Plné jejích slz. Nakonec se však zvládla od Addyho odtrhnout. Nina na ní čekala před pavilonem společně s Adamem, který ji přišel s dětmi vyzvednout. Povídali si. Když se k nim přidala i ubrečená Anička, Adam jí okamžitě obejmul. "Děkuju moc Nino, za tu možnost." poděkovala Anička. "Kedykoľvek." usmála se na ní Nina. Adam jí také poděkoval a objal jí. "Veľa šťastia brat. Vám obom." odpověděla mu Nina. Aničku už ani nepřekvapilo že Nina Adama oslovila jako bratra. Po tomhle loučení se už Anna vydala s Adamem k autu a zamířili nazpět domů, do Dvora Králové. 

Adam po chvíli hrobového ticha jízdy v autě nejistě promluvil: "Neboj, nic jsem s ní neměl." ujišťoval Adam Annu. "I kdyby jsi měl. Proč by mi to mělo vadit. Neviděl jsi jí od války... Navíc mi řekla, že jí víc zajímala Alena." ujišťovala ho Anička plná všech možných emocí. Pak přišla s návrhem, který Adama mile zaskočil: "A nepozveme jí taky na svatbu? Jsi pro ní brácha, tak by tam neměla chybět." Adam byl za takový návrh opravdu rád. "Moc rád bych jí tam viděl. Myslím, že i Alena. I když se rozešly, tak v dobrém..." 

Tím ještě v autě otevřeli diskuzi o tom koho by na svatbě chtěli, a kdo by rozhodně neměl chybět.