Kdy se vrátí?

39. Den S - Adam

Adam nemohl nervozitou z následujícího dne spát. Měl radost a těšil se, že s Aničkou stvrdí svou společnou cestu životem společným slibem. Přesto měl strach. Podobný pocit cítil naposled když narukoval k armádě a na misi viděl lidi umírat. Nedokázal přesně určit ten druh strachu. Přesto se ho nemohl zbavit.

Nešlo mu nijak usnout. Nevěděl co dělat a tak se zvedl z gauče na kterém měl ustláno a vyšel ven na balkón. Předklonil se a opřel o zábradlí. Chtěl se dívat na hvězdy. Stejnou věc dělal v Afgánystánu na nočních hlídkách. Přinášelo mi to určité uklidnění. Bohužel světelný smog z veřejného osvětlení mu to tady nedovoloval. Proto se místo dívání na hvězdy rozhlížel po nočním městě. To ticho ho svým způsobem trochu uklidňovalo a upozaďovalo onen pocit strachu právě jakoby se díval na hvězdy.

Z ničeho nic vrzly balkonové dveře. Adam se ohlédl za zvukem. Na balkón vyšel jeho taťka. Stoupl si vedle něho a úplně stejně se opřel o zábradlí. "Jsi nervózní a máš strach. Je to tak?" zeptal se. Adam to nerad přiznával: "Tak nějak" "Kdyby ne, nebylo by něco ve vašem vztahu s Annou v pořádku. Takhle si ale můžeš být jistej, že spolu vydržíte." snažil se v Adamovi probudit víru v to dobré. Přeci jen ho ale hned vzápětí varoval: "Nčekej ale že to bude neustále sluníčkový..." S tím poplácal Adama po zádech a vešel zpět do bytu. Na to že byl začátek léta, bylo dost chladno. Adam na balkóně opět osaměl a byl pouze se svými myšlenkami.

Kolem čtvrté hodiny ranní začínalo svítat. Obzor hrál celou paletou barev. Adam stále stál na balkoně a přemýšlel. Byl tak moc vděčný, že přestože mu život něco sebral spoustu mu toho dal. Ve výsledku i spoustu úžasných lidí. Najednou se vedle něho objevila Amálka. Vůbec nepostřehl že by přišla. "Ami, proč nespíš?" zeptal se jí starostlivě, jak to umí jen starší sourozenci. "Moc se na dnešek těším." odpověděla Ami s širokým úsměvem. Moc se těšila, až si obleče šaty, které ji šila Viky, maminka jí učeše slavnostní účes a stane se z ní pro dnešek jedna z družiček. "Ty taky nespíš protože se těšíš?" obrátila Adamovu otázku proti němu. "Taky se moc těším. Teď ale pojď znovu spát." vzal Adam svou sestru za ruku a šel s ní do jejího pokoje. Ten samý pokoj kdysi patřil i jemu. Bylo v něm tolik vzpomínek. Uložil svou sestru do postele a chtěl se vrátit zpět na balkón. Ta ho však zastavila: "Brácha, lehni si ke mě prosím." žadonila. Adam nic neřekl, jen si lehl těsně vedle ní na kraj postele. Chvíli tam ležel a přemýšlel. Z přemýšlení pozvolna propadl do říše snů.

Ráno ho probudil budík na telefonu, který si v noci strčil do kapsy. Pohotově budík vypnul aby nevzbudil Ami. Pak se co nejopatrněji vymotal z jejího obětí a po špičkách došel do kuchyně aby se nasnídal. Bylo krátce po osmé hodině. "Dobré ráno Adame." pozdravila ho mamka, která přišla do kuchyně aby nachystala snídani zbytku rodiny. "Dobré." odpověděl rychle Adam. Dojedl poslední sousto loupáku a vypil zbytek kávy. Odešel do obýváku, kde už měl na ramínku pověšený oblek i košili. Oblek měl modro šedou barvu, stejně tak i vestička. Košile byla sněhově bílá a kravata byla s nádechem krémové. Polobotky měl připravené černé. Pomalu se začal oblékat. Z nervozity si napoprvé zapnul košili tak, že dole mu přebýval jeden knoflíček a nahoře jedna dírka. Na druhý pokus se mu už povedla zapnout správně. Když si oblékal vestičku, ozval se zvonek od dveří. Aby to byla Alena, bylo ještě moc brzo. Ta totiž nebývá nikdy nikde dřív než je nutné.

Otevřít šel Adamův taťka. Ten byl už převlečený a přichystaný. Adamova mamka se starala o Amálku a její účes. "Ahoj dědo." pozdravil Adam, když příchozí vešel do obýváku. "Ahoj. Ani nevíš jak jsem šťastnej, že jsem se tohohle dožil." řekl pan Hruška okamžitě s pozdravem dojatě. "No tak dědo." obrátil se k němu trochu naštvaně Adam. Tyhle jeho průpovídky ho vždycky štvaly. "Mám právo tohle říct po tom, čím jsem si společně s tebou prošel." hájil se jeho děda.

Adam začal bojovat s uvázáním kravaty. I ta se mu po několika marných pokusech podařila uvázat správně a docela i hezky. Na to se tam objevila Adamova mamka s Amálkou. Obě vypadaly kouzelně. Pan Hruška vyndal z kapsy krabičku, kterou mu ráno dala Alice pro Amálku když se u něho stavovala kvůli domluvě ještě nějakých detailů. Byl v ní květinový náramek. Vyndal ho a podal Adamovi aby ho Amálce nasadil on. Adam beze slova náramek vzal, dřepl si k Amálce a zapnul jí ho kolem levého zápěstí. "Bude to super!" prohlásila na to Amálka s obrovskou energií a padla Adamovi kolem krku. Ten jen tak tak zvládl udržet rovnováhu a nespadnout. Všichni se tomu zasmály. Adamovi rodiče si s tím vzpomněly na první setkání Adama a Amálky. Adam její energii tenkrát nečekal a tak se z podobného obětí rozplácli na zemi. I proto se jim leskly slzy v očích. Byly to ale slzy štěstí.

Někdo opět zazvonil. Otevřít odešla Adamova mamka. Kdo stál za dveřmi byla Alena. Ta zdvořile pozdravila a šla do obýváku, kam jí gestem nasměřovala právě Adamova mamka. "Nazdar Hrušáku." pozdravila, ještě vůbec než do místnosti vešla. Když uviděla, že tam je s ním i zbytek rodiny pozdravila i je: "Dobrý den." I od nich se dočkala pozdravu. 

Pak v obýváku Adam s Alenou osaměli. Alena si změřila Adama pohledem. Viděla na něm všechny pocity které právě prožíval. Nic jí nemusel říkat. Prostě to věděla. "Vybral sis skvělou holku. Vím, že spolu budete šťastní." řekla a usmála se na něho. Adam semkl rty a přikývl. Na to se zeptal: "Máš ty prstýnky?" Alena se zarazila. "Já je zapomněla!" "Doufám, že si děláš srandu." začal Adam zjevně znervózňovat. "Neboj, dělám." odpověděla mu Alena a vytáhla sametovou krabičku ve které se nacházely snubní prstýnky aby mu jí ukázala. "Musela jsem si tě nějak vychutnat, když už jsi zakázal jakýkoliv srandy." vznesla svou poznámku. "Super. Seš fakt kamarádka za všechny prachy. Jdem." řekl Adam. Alena se jen uchechtla a následovala ho ke dveřím od bytu. Tam dal ještě Adam Aleně svoji občanku a rozloučil se prozatím se zbytkem rodiny. Pak už společně s Alenou vyrazil směr zoo.

V zoo byli už kolem desáté. Společně šli zkontrolovat jestli je vše připravené jak má. Nejprve zašli do kempu, kde se bude pořádat slavnostní hostina a večerní program. Zde bylo vše připravené jak mělo. Proto přešli do pavilonu plazů. Ten byl od rána pro veřejnost uzavřen. Volní zaměstnanci to tam zdobili a připravovali na obřad Adama s Aničkou. Na všechno dohlížela sama paní ředitelka. Ta, jakmile uviděla Adama, pozdravila ho a zkontrolovala čas na hodinkách. Moc času do příjezdu Aničky nezbývalo. "Tak co na to říkáte Adame?" zeptala se paní ředitelka s očekáváním. "Je to moc pěkné." odpověděl Adam spokojeně. Opravdu se mu to moc líbilo. Bylo to tedy hlavně z důvodu že se jednalo o místo kW kterému měl z celé zoo největší vztah. Vlastně by tam ani nemusel mít žádnou svatební výzdobu.

Pak už se tam pomalu začali objevovat první pozvaní hosté. Ačkoliv původně Adam s Aničkou plánovali obřad malý, přišlo na něj spousta lidí. Samozřejmě mezi prvními se tam objevili rodiče Adama a Anny, Ed, Sidonie, Raul a pan Hruška. Když přišel čas a všichni se přesunuli na místa určení, obřad mohl začít.