Kdy se vrátí?

17. Přiznání

Po skvěle užitém bezstarostném večeru v baru se Anně do práce vůbec nechtělo. Lépe řečeno nechtěla potkat určité lidi. Tuhle nechuť však zvládla překonat. Svým způsobem to brala jako malé vítězství nad sebou samou.

Do zázemí plazů dorazila přesně na čas. Izy už tam byla a netrpělivě čekala na někoho, kdo jí zaúkoluje. Vypadalo to, že jí tato práce velmi baví. "Ahoj. Co mám dělat?" zeptala se netrpělivě s pozdravem. "Můžu tě poprosit jestli by jsi nezkontrolovala s Anežkou želvy obrovské? Já tu mám opět papírů až nad hlavu a taky ještě musím překontrolovat vajíčka v inkubátoru." Sid z tolika povinností byla v nervu a tak doufala, že jí Izy pomůže i s významnějšími věcmi. Ostatně byla opravdu schopná. Izy na to s radostí přistoupila a odešla na domluvenou kontrolu.

Sid se rozezvonil mobil. Na display svítilo jméno Adél. "Ano prosím." přijala hovor se zvědavostí. "Ahoj Ančo. Mohla bys prosím přijít k paní ředitelce? Potřebuje s tebou probrat ty kapacitní možnosti a případné přesuny." "Samozřejmě. Za chvilku jsem tam." ujistila Anna ředitelky sekretářku a hovor típla. Hned se vydala do kanceláře.

Těsně před infocentrem se zarazila. Vejít tam znamenalo potkat se s Ladou a Uhlířovou. Zhluboka se nadechla, napočítala do tří, vydechla a vešla dovnitř. Infocentrum a i schody vedoucí ke kancelářím téměř proběhla. Než jí stihla Uhlířová vůbec pořádně zaznamenat, byla pryč. Když se zastavila před kanceláří ředitelky, musela se trochu vydýchat. Společně s tím přišla i mírná úleva, že ani jedné z dam z infocentra nemusela čelit.

Když se úplně uklidnila, zaklepala na dveře kanceláře a čekala na vyzvání. Po něm vstoupila a pozdravila: "Dobrý den." Ředitelka nebyla v kanceláři sama, byl tam pozvaný i pan Hruška kvůli konzultaci jednotlivých možností. "Dobrý den Aničko." pozdravila jí paní ředitelka Roklová a pokynula jí ať se posadí. Když se Anna usadila, pokračovala: "Ještě než začneme řešit kapacitu pavilonu plazů, mám tu nabídku převzetí tří zabavených oplodněných vajec želvy pavoukovité. Jak sama víte, jedná se o velice vzácný druh a v zajetí se ho podaří odchovat opravdu výjimečně. S vašimi a Adamovými zkušenostmi by se to ale mohlo podařit." zněla absolutně nadšeně. Sid svou reakcí ředitelku víc než zaskočila: "Sice máme zkušenosti, ale jak sama víte nemáme na tohle místo. Bohužel to musíme odmítnout." Slova se však jal pan Hruška: "Aničko, vás neláká zachránit vejce, které jinak pravděpodobně zničí?" "Samozřejmě že ano, ale nejde to." držela se svého Anča. "Já mám přeci jen řešení," pokračoval pan Hruška, "vezmeme je do dočasného domácího odchovu, pokud se vylíhnou, vezmeme je do zoo a umístíme k ostatním želvám pavoukovitým. Terárium mají dostatečně velké." Sid to přesvědčilo, i tak se ale stále tvářila stejně. "No dobře. Nevím, jak to uděláte administrativně, ale pokud to tak půjde tak to tak uděláme."

Ředitelka Roklová viděla, že Anička není v dobré náladě a očividně se něco děje. Musela se jí proto zeptat: "Trápí vás něco Aničko? Nebo se něco stalo? Můžu vám s něčím pomoct?" Sid se na ní podívala neurčitým pohledem. Přemýšlela jak odpovědět. Pan Hruška o všem co se s Annou v poslední době dělo samozřejmě věděl, i proto netrpělivě čekal jak Anna odpoví. Dokonce trochu i očekával další epizodu Anny problémů.

Anička se rozhodla pro otevřenou a upřímnou odpověď. "Paní ředitelko, rizikové těhotenství, kvůli kterému jsem předčasně nastupovala mateřskou mělo trochu méně obvyklý důvod. Stejný důvod má i to, proč pracuji já a Adam je doma s dětmi." Paní ředitelka úplně netušila kam tím míří, ale snažila se působit co nejvíce chápavě. Sid s vysvětlením po malé odmlce pokračovala: "Nakupilo se několik věcí, které u mě způsobují značné problémy... Psychické problémy. Možná teď začínáte uvažovat, jestli je pro mě vhodné pracovat s jedovatými zvířaty, a já vás ubezpečuji, že vše bude i nadále v pořádku. Já tu práci potřebuji."

Ředitelka byla tímto přiznáním značně šokovaná. "Popravdě nevím co říct. Svým způsobem porušujete pracovní smlouvu protože nejste pro tu práci způsobilá..." Do toho se ale vložil pan Hruška: "Paní ředitelko. Anička se snaží že všech sil a momentálně jí pod rukama všechno kvete. O tom svědčí i to, kvůli čemu tu dneska jsme. Vím, že po vás žádám moc, ale aby zůstala v práci je pro ní důležité. A nejen pro ní..." Ani přímluva pana Hrušky úplně nezabrala. "Josefe, já věřím, že to je pro Aničku důležité, ale kdyby to někdo zjistil, může z toho být malér." "Prosím vás." zkusila to ještě Anička.

"Oceňuji vaši upřímnost a taky odvahu mi tohle vůbec sdělit. Věřím že to je těžké. I pro mě je tohle rozhodování těžké." Sid přestala na chvilku napětím dýchat. Začala se obávat, že její konečná upřímnost jí ještě ublíží. "Souhlasím s tím, že můžete dál pracovat." "Děkuji mockrát paní ředitelko." Poděkovala okamžitě Sid. I pan Hruška naznačil díky. "Mám ale podmínku." doplnila se paní ředitelka, "Budeme dělat, že o vašich problémech já stále nevím. Byla by to jen zbytečná munice pro..." "Alberta." Dopověděl pan Hruška se Sid větu za paní ředitelku. Pak už se konečně začaly řešit problémy s kapacitou v pavilonu plazů.

Anna byla s výsledkem jednání spokojená. Proto úplně zapomněla, že musí znovu projít infocentrem. Když scházela z posledního schodu od schodů vedoucích ke kancelářím, oslovila jí Lada: "Ančo, co to dneska mělo jako znamenat, jak si tu prolítla? A co mělo znamenat to včera?" "Jako co přesně?" snažila se Sid dělat že nechápe co myslí. "To jak si po nás vystartovala. Chovala jsi se jako nějaký blázen." Tohle označení od Lady musela Sid trochu prodýchat aby zůstala v klidu a odpověděla: "Nedivte se, když kde koho pomlouváte za zády. A ještě když vás slyší. V tom případě se musí člověk bránit." S tím se Anna podívala i na Uhlířovou. Ta se do toho také vložila: "Tak nám řekni, co se děje, a my budeme v klidu a nebudeme tě muset pomlouvat." Sid se ironicky zašklebila: "Jasný no. Abyste to pomlouvání měli z první ruky. To víte že jo. Naschle." Tím Sid rázně ukončila jejich rozhovor a odešla pryč.

Netušila, že všechno právě viděla a vyslechla ředitelka s panem Hruškou. "Nemá to jednoduché, že?" poznamenala řečnickou otázku paní ředitelka. I tak na ní dostala od pana Hrušky odpověď: "Nemá... Promiňte mi to označení, ale místní drbny jí mají na paškále pořád a stále se k tomu přidává, že to je jen rozmazlená, bohatá holka, která tu je z rozmaru." Paní ředitelce se nechtělo věřit, že se něco takového říká zrovna o Anně. "To ne. Vždyť je tak šikovná a tak... Musí tu mít někoho, kdo se za ní postaví..." "Ano, pár takových tu je. Ale pomlouvání je lidská přirozenost. Vždycky si lidé najdou obětního beránka, na kterém si vybijou zlost." argumentoval pan Hruška. Paní ředitelka si pomyslela, jak jí je Aničky líto. "Víte co si myslím Josefe? Že se Anička snažila tolik ukázat, že je dobrá, není rozmazlená a všem chtěla pomáhat, až zapomněla, že je občas potřeba být hodný a dobrý hlavně sám k sobě..." S touto myšlenkou pan Hruška jen mlčky souhlasil.