Kdy se vrátí?

28. Co se děje?

Adam měl po ranní vizitě radost. Doktor mu sdělil, že děti nakonec pustí z nemocnice už dnes dopoledne. Rozhodl se Sid nevolat a překvapit jí. Když měli všechny papíry týkající se propuštění z nemocnice hotový, sbalil Adam všechny věci co tam měl a vyrazil s dětmi pryč. Nenamířil to domů, ale rovnou do zoo, protože se nemohl dočkat až uvidí Aničku. Překvapenou ale šťastnou, jaká v posledních dnech byla. Těšil se opravdu moc. Čím víc se v zoo blížil pavilonu plazů, tím tempo své chůze zrychloval. I dětem se svižná jízda v kočárku líbila. Namířil si to do expozice, protože podle zvyku tu měla Anička právě průběžně kontrolovat, jestli tam je vše v pořádku. Po projití celé expozice narazil jen na Izy, která prováděla kontrolu místo Anny. "Ahoj. Sid je v zázemí?" zeptal se. "Ahoj. Není. Dneska do práce zatím nepřišla." odpověděla a pokračovala v kontrole. Adam přikývl na poděkovanou a dal se na odchod. Sám pro sebe si říkal že je asi doma a třeba zaspala. 

Dveře jejich bytu byly zamčené. Při otevření dveří zavolal dovnitř: "Ahoj Ani. Překvapení! Jsme doma už dneska." Jenže odpověď žádná nepřišla. V bytu nebylo ani náznaku, že by se v něm někdo nacházel. Děti v sedačkách položil uprostřed pokoje, kde se nacházela jeho a Anny postel. Nakoukl do koupelny, i do dětského pokoje. Nikde nikdo. "To je mi záhada... Zkusím jí zavolat." mumlal si pro sebe Adam. Vytáhl si z kapsy u kalhot telefon a vytočil Anny číslo. Pokojem se rozeznělo známé vyzvánění. Anny telefon ležel na stolku vedle postele. "To snad není možný." pronesl si Adam pro sebe. Začínalo mu to být divné. Musel se ale postarat o děti. Přendal je z vajíček do postýlek, a při tom přemýšlel. Když děti nevyžadovali jeho pozornost, ještě jednou prošel celý byt. Hledal aniž by věděl co. 

Když byl opět v koupelně, všiml si, že tam chybí Anny zubní kartáček a hřeben. Kosmetika a podobně tam však bylo. Adamovi to začínalo připadat víc a víc divné. Proto přešel ke skříni, kde měla Sid věci. Bylo mu nepříjemné do ní lézt bez její přítomnosti a povolení, nic jiného mu však nezbývalo. Když do skříně po chvíli přemlouvání se opravdu nahlédl, viděl, že tam chybí zhruba pětina věcí, co si tam Anna stihla navozit od doby kdy se k Adamovi prakticky nastěhovala. Adamovi z toho šla hlava kolem. "Co se to sakra děje?" Vůbec nic nechápal, navíc byl z toho rozhozený a zmatený. Napadlo ho, jestli náhodou neodjela k rodičům. Co když ale není ani tam? Bude se muset připravit na všechny varianty, proto znovu sbalil věci prckům, pro případ, že by je musel dát někomu hlídat. 

Jakmile měl nejnutnější věci nanošené v autě, vzal děti, dal je do vajíček a do auta a vydal se na cestu do vily Novotných. Po zazvonění na zvonek před brankou nervózně přešlapoval. Než mu Alice otevřela, uplynula pro něho celá věčnost. "Ahoj Adame. Tebe jsem tu vůbec nečekala. Co tu děláš?" přivítala ho Alice překvapeně, ale i tak s jejím jemným a přívětivým úsměvem na tváři. "Ahoj. Není u vás Anička?" zeptal se okamžitě. Alice se zarazila: "A měla by být?" odpověděla otázkou. "Popravdě nevím. Můžeme to probrat prosím vevnitř, ať nemusí být děti v autě?" poprosil Adam. "Samozřejmě. Jdu ti pomoc." odsouhlasila Alice a vydala se za ním k autu kde od něho přebrala jedno z vajíček. Oba prckové byli vzhůru a smály se na celý svět. 

Ve vile se usadili ke stolu v jídelně. "Tak co se děje?" zajímalo Alici, proč Aničku hledá. "To je ten problém... Já nemám tušení co se děje. Dneska ráno nás pustili z nemocnice. Jak víš, děti měly střevní chřipku. Anička nebyla v práci a ani v bytě. Navíc zmizel její kartáček, hřeben a nějaké její oblečení." při popisu situace se Adam začínal cítit ještě hůř, než se cítil do teď. Byl ze všeho zmatený a měl o Annu strach. "Co? Nikde žádný vzkaz? Nic?" ptala se Alice na první věci, které ji napadly. "Právě že ne. Nevím co si myslet. Mám o ní strach." přiznal Adam své obavy. "To jí není vůbec podobné... Normálně by nechala nějaký vzkaz. Volal jsi jí?" přemýšlela Alice nahlas. "Samozřejmě že sem jí volal. Telefon má nechaný na stolku v bytě." "Nenamočila se zase do něčeho? Nešťourali jste se v něčem?" napadlo dál Alici. "Ne. Teda, minimálně nic o čem bych věděl." negoval Adam. "Není něco, o čem by jsi nevěděl? Nemám zavolat policii?" Alice začínala zjevně panikařit. Adam se jí pokusil uklidnit: "Ne. Zaprvé je na policii brzo. Zadruhé, proč by si s sebou brala věci a hřeben, kdyby se zase do něčeho namočila." Alice vehementně přikyvovala : "Pravda, pravda..." Nezdálo se však že by jí Adam nějak uklidnil. 

Z ničeho nic se v jídelně objevil Eduard se Sidonií. "To je nám ale návštěva." pronesla Sidonie, když zpozorovala Adama i s dětmi u nich v domě. "A kde máte Sid?" zeptal se Eduard. "To tu právě řešíme." odpověděla dost ustaraně Alice. "Něco se jí stalo?" zajímalo jak Eduarda, tak Sidonii. Oba se posadily ke stolu vedle Alice a naproti Adamovi. Ten jim pověděl vše, co předtím Alici. Eduarda napadlo to samé co Alici, a to, že někdo jejich milovanou dceru opět unesl. To mu ale zpochybnil Adam i Sidonie. Dlouho probírali, jak budou postupovat. "Já s Eduardem zítra brzy odlétáme na jednání životně důležité pro firmu. Pokud se ale naskytne jakákoliv forma, jak budeme moct pomoct, určitě pomůžeme." ujišťovala Sidonie Adama. "Já klidně pár dní pohlídám děti, aby jsi měl volné ruce, při shánění informací." nabídla se Alice. Adam souhlasil: "Děkuju. Třeba jen zbytečně panikařím... Ale i tak jsem s tím tak trochu počítal, kdyby tu náhodou Anička nebyla, a tak mám pro děti rovnou i věci..." Vše ještě podrobněji domluvili, Adam vynosil věci pro děti z auta a s členy rodiny Novotných se rozloučil. 

Cestou zpět do Dvora si Adam uvědomoval, že potřebuje někoho, kdo mu s pátráním pomůže. Proto nejel domů, ale k bytu Aleny. Ta mu hodně s pátráním pomohla už tenkrát, jak Annu unesli pašeráci zvířat. Když zvonil u Alenina bytu byl jako lev v kleci. Jeho nervozita byla cítit na míle daleko, a pokud by to šlo, tak by na něm byla i vidět. "Nazdar Hrušáku. Co ty tady?" ptala se Alena rozespale, když mu konečně otevřela. Dospávala spánkové manko způsobené noční směnou. "Můžu dovnitř?" zeptal se ještě nervózněji Adam. Alena ustoupila ze dveří a teatrálně mu naznačila ať vstoupí. Adam tak učinil. "Tak povídej. Co je s Ančou tentokrát?" Adama tahle otázka víc než zarazila. "Jak víš, že jde o Aničku?" "Tipuju? Navíc, většinou, když za mnou naléhavě přijdeš, o nic jiného nejde." uváděla Alena co řekla na pravou míru. "Mohl bych se s tebou hádat, ale na to nemám čas, ani náladu, takže jdu rovnou k věci. Anička se ztratila." "Co? Zase únos?" vyhrkla Alena první větu, která jí napadla. "Co s tím všichni máte? Na 99,99 procent ne." "A ta jedna setina?" zajímalo Alenu. "Nikdy si nemůžu být jistej." přiznal nejistě Adam. "Takže teda nevíš, kde je." ujasňovala si Alena fakta. Adamovi bylo jasné, že v zoo o ní nikdo neví, protože by ho jinak Tes neposílala do prázdného bytu. Proto Aleně potvrdil že opravdu neví kde se Anička nachází a dal se do vyprávění celého příběhu. 

V jeho průběhu se Aleně vybavil rozhovor s Annou z předešlého večera. Taky si vzpomněla, že když za ní chtěla potom jít, nikde už nebyla. "Adame? Únos můžeme vyloučit na 100 procent. Podle mě prostě někam odešla nebo odjela." sdělila mu svou domněnku, kterou právě vydedukovala. "A to víš jak?" zajímalo Adama. Alena jako odpověď na tuhle otázku Adamovi převyprávěla události z předešlého večera. Hlavně mu řekla, jak Anička sama sebe trápila.

"... A když jsem se za ní pak šla podívat, už nikde nebyla." uzavřela Alena své vyprávění. "Já jsem takovej vůl. Měl jsem poznat že není ok." začínal si dělat Adam výčitky. "Hrušáku neblbni. Za nic nemůžeš. Staral jsi se o své děti." vracela jeho myšlenky Alena na zem, "Teď musíme zjistit, jestli se jí přeci jen třeba něco nestalo, když jela třeba za rodiči, nebo podobně. Já jdu sehnat Kudrnáče aby zavolal tomu kámošovi co je u policajtů. Ty obvolej nemocnice." rozdělila úkoly. Jak řekla, tak oba udělali.

Bohužel ani tohle pátrání nepřineslo žádné ovoce.