Kdy se vrátí?

25. Nelehká situace

Anička přišla ze zoo domů docela pozdě. Nečekaně se vylíhla jedna ze snůšek hadů a ona ještě neměla pro ně přichystané terárium. Měl ho přichystat Bob, ten se na to ale vykašlal protože si myslel že má stále spoustu času. Izy si přišel vyzvednout Vojta, a tak jí pustila. Anička proto všechno připravovala sama a to jí zdrželo.

"Ahoj. Jsem doma." oznámila svou přítomnost v jejich bytě. Adama nikde neviděla, slyšela ale z vedlejšího pokoje neobvyklé zvuky. Sid v první chvíli napadlo, že se Adamovi znovu vrací malárie. Při příchodu do pokoje však zjistila, že tomu tak není. Adam stál nad postýlkami dětí a vypadal zdravě. Jeho tvář však byla zkřivená obavami. Teď Anna viděla, že ony zvuky bylo kňourání dětí. "Co je Adame?" ptala se s obavami v hlase. "Nevím. Něčím se nakazily. Každou chvilkou se to horší..." Adam zněl dost rozhozeně. Anička se podívala na její drobečky. Oba na první pohled nebyly ve své kůži. "Jak rychle se to horší?" ptala se zatím docela klidně Anička. "Ještě před hodinkou to nebylo skoro znát. Teď už to je takhle jak vidíš a slyšíš." "Měřil si jim teplotu?" pokračovala Anna s výslechem. "Neměl jsem na to odvahu." přiznal Adam.

Sid proto okamžitě přešla ke skříňce s léky a začala hledat teploměr. Našla pouze rtuťový. "Tady není jiný teploměr než se rtutí?" křikla Anna od skříňky do druhého pokoje k Adamovi. "Je nejpřesnější." odpověděl Adam. Anička moc dobře věděla, že takový teploměr je pro děti absolutně nevhodný. "Ten nemůžeme použít. Co kdyby se náhodou rozbil?" Adamovi to teprve došlo. "Jiný tady není... Zkusím zaběhnout do lékárny. To bych mohl ještě stihnout." navrhl ve spěchu, když si obouval boty. "No nevím." zapochybovala Anička. "Kdyby ale jen přeci, tak prosím neber bezkontaktní. Nejsou moc přesný." udělila instrukce, které si sama vybavovala z nemocnice. Adam vyběhl pryč a Sid šla sledovat děti, jestli se nějak rapidně nehorší.

Adam do lékárny nestihl doběhnout jen o pár minut. Zkusil zaklepat, ani tak se dovnitř nedostal. Ne věděl co dělat. Po krátké chvilce přemýšlení vzal telefon a vytočil jeden ze svých kontaktů. "Ahoj Adame. Jak se máš?" ozvala se z telefonu jeho mamka jakmile hovor přijala. "Ahoj mami. Ne moc dobře. Potřebuju nutně teploměr pro děti. Nemáš doma něco?" zeptal se s nadějí, že by mu mohla pomoct. "Pro děti? Jsou nemocné?" vyzvídala Adamova mamka. "Nejsme si jistí. Máš teda doma něco?" začínal být Adam netrpělivý. "Máme tu jeden navíc. Nedávno jsme kupovali ten bezkontaktní, nechceš ten?" "Ne, bezkontaktní prosím ne. Za chvilku se stavím." Ukončil Adam hovor a rozeběhl se směrem k bytovce, ve které se nacházel byt jeho rodičů. Mamka mu otevřela s úsměvem na tváři: "Ahoj. Tady je ten teploměr. Funguje, zkoušela jsem ho." "Děkuju. Tak já zase běžím." poděkoval Adam spěšně a vydal se téměř sprintem zpět do bytu, kde na něj netrpělivě čekala Anička.

Celá situace se za tu chvíli kdy byl pryč značně zhoršila. Obě děti začaly plakat. Když je chtěla Sid vzít do náručí, začaly plakat ještě víc. Vypadalo to jako by je bolel každý dotek. To Aničku silně znepokojovalo a frustrovalo. Pomalu se začínala modlit, aby se už Adam vrátil. Ten se malou chvilku na to opravdu objevil ve dveřích do dětského pokoje. "Tady." podal Sid teploměr. Ta ho pro jistotu ještě došla pořádně opláchnout do koupelny a pak už se dala do měření teploty. Obě z dětí měly po odečtení půl stupně hraniční teploty mezi zvýšenou teplotou a horečkou. To se Sid nelíbilo a znepokojovalo jí to ještě mnohem víc. Nakonec se přidal i průjem. Bylo kolem jedenácté večer.

Když to Adam zpozoroval byl nesvůj. "Tohle není dobrý..." pronesl polohlasem pro sebe. Anička ho i tak slyšela. "Co budeme dělat?" zeptala se velmi nešťastně. "Pojedeme na pohotovost. Tohle nemůžeme podcenit." rozhodl jasně Adam. Pobrali, co si v tu chvíli mysleli, že můžou potřebovat a vyrazili do nemocnice.

Tam si je téměř okamžitě přebral nějaký lékař. Vše jak probíhalo mu co nejlépe popsali. Lékař se rozhodl pro několik testů, aby zjistil jakého původu nemoc dětí je. Když měl po nějaké době výsledky zeptal se obou rodičů: "Přišli jste teď někdy do kontaktu s někým, kdo prodělává nebo prodělal nějaké střevní obtíže? Specificky virového původu?" Adam s Aničkou se na sebe podívali. Pak odpověděli jednohlasně: "Ne." "Zajímavé..." zamumlal si pro sebe doktor, "Uděláme, test i u vás, abychom to potvrdili." Sid ani Adam neprotestovali. U dětí mezi tím rozhodli o dočasné hospitalizaci. Průjem i horečka se rapidně zhoršovali a tak nebyla jiná možnost.

Překvapením bylo, když se ukázalo, že ani Adam a ani Sid nejsou původci viru. Byla to trochu záhada. Na konec se rozhodlo, že Adam zůstane s dětmi v nemocnici a Sid půjde domů, aby mohla jít další den do práce. Aničce se to moc nelíbilo, ale jinak to vymyslet nešlo. "Kdyby se něco dělo, dej mi prosím vědět." žadonila Anička, když se s Adamem loučila. "Dám. Neboj." ujišťoval jí Adam. Anča se mírně unaveně pousmála, dala Adamovi pusu na rozloučenou a vydala se na cestu domů.

Doma se jen rychle osprchovala a ulehla do postele. Cítila se velice unavená, hlavou jí však vířily nepříjemné myšlenky, které ji nedovolovaly usnout.