Kdy se vrátí?

30. Promiň?

Večer, asi hodinu po tom, co odjel Adam se v chatě objevila Anna. Šla si po dlouhém týdnu samoty konečně s někým promluvit. "Ahoj." pozdravila velmi zdráhavě a posadila se ke stolu u kterého seděl její strýc a popíjel kávu. "Byl tu Adam na rybách. Zeptal se mě, jestli nevím kde jsi." začal Raul aniž by na pozdrav své neteře odpověděl. "Já ho viděla... Ty jsi mu řekl, že jsem tady?" zajímalo Annu. "Ne, ale ví, že o tobě vím." snažil se jí Raul nějak zpracovat. "Něco jsi mi slíbil. Slíbil a nedodržel!" Anna naštvaně vstala a měla se k odchodu. "To není pravda." hájil se Raul a postavil se tak prudce, až židle na které seděl se převrhla a vydala silnou ránu při dopadu na tvrdou zem. Ta donutila Annu otočit svou pozornost zpět k němu. Tentokrát se nevyděsila, protože to přehlušila její naštvanost. "Přiznal jsem mu, že o tobě vím, neřekl jsem ale kde jsi." Anna smutně přikývla "Dobře." chtěla konečně odejít. Když měla ruku na klice, Raul na ní ještě jednou promluvil: "Má o tebe velkej strach. Dost ho trápíš. A taky řekl, že děti potřebují svojí mámu... A já si myslím to samé." Aničce se po těch slovech začaly lesknout její pomněnkové oči. Nic neřekla a ztratila se do nočního ticha.

Raulova slova jí ještě dlouho zněla v hlavě. Chtěla je nějak zpracovat, proto se rozhodla projít se kolem rybníka. Bylo sice chladno, i tak se posadila na lavičku na hrázi. Tam se zadívala na hvězdy odrážející na hladině rybníka a začala přemýšlet. "Adama trápím... Děti potřebují mámu..." řekla si aby tyhle dvě hlavní věty sama pro sebe zvýraznila. "To jsem nechtěla. Nechci Adama trápit, a už vůbec ne děti... Vždyť já netrestám jenom sebe, ale i je." došlo konečně Anně, že její odchod byl opravdu zlé rozhodnutí. Konečně měla jasno. Ať se cítila jakkoliv, věděla, že děti ani Adama už v životě nemůže a hlavně nechce opustit. Rozhodla se ráno, jakmile to bude možné vrátit zpět domů. Zvedla se z lavičky a vydala se k chatě, kde měla dočasný azyl. Ještě v noci si sbalila všechny věci, aby ráno jen dala Raulovi klíče a vyrazila.

Ráno se stavila v Raulově chatě jak plánovala, aby mu předala klíče. Ten ještě spal a tak jen položila klíče na stůl a chtěla zase v tichosti odejít. Zastavil jí hlas jejího strýce: "No konečně." Očividně jen dělal že spí. "Máš pravdu, nemůžu Adama takhle trápit a trestat za moje problémy." přiznala Anna. "Tak já tě odvezu, abys se nemusela s tou taškou táhnout až k zastávce." vstal Raul z gauče na kterém spal, vzal klíče od auta a vydal se ven. Anna ho beze slova, s taškou s věcmi hozenou přes rameno, následovala. Do Dvora k bytu dorazili kolem půl osmé.

Když Raul zastavil, Anna ještě chvíli seděla v autě a přemýšlela. Pak poděkovala, vystoupila a vydala se k bytu. Netušila, jestli je Adam doma, bylo jí ale hloupé z ničeho nic tam jen tak vejít, proto zaklepala a čekala co se bude dít.

Po chvilkovém čekání jí Adam opravdu přišel otevřít. "Ahoj." pozdravila ho polohlasem Sid. "Ahoj." odpověděl jí Adam podobnou silou hlasu. Chvilku jen stáli mezi dveřmi a dívali se jeden na druhého. "Adame, já se chci omluvit. Neměla jsem..." víc toho Anička nestihla říct. Adam ji umlčel dlouhým a vášnivým polibkem. Po jeho konci promluvil Adam: "Nic nemusíš říkat, nic . Nejdůležitější je, že jsi přišla..." 

Pravdou bylo, že Adam předešlý večer od Raula neodjel tak úplně hned. Pouze poodjel s autem po cestě do lesa, aby ho nikdo v okolí rybníka neviděl a k chatě se vrátil. Nutně potřeboval vidět, že je Anička v pořádku alespoň po fyzické stránce a tušil, že je dočasně zabydlená právě v jedné z chatek. Díky tomu neplánovaně vyslechl její rozhovor s Raulem. Pak chtěl odejít. Když ale viděl, že Anička nezašla do žádné z chatek a posadila se na lavičku na hrázi rybníka, nemohl prostě jen tak odejít. Na chvíli dokonce přemýšlel jestli za ní nemá přeci jen zkusit zajít. To nakonec zavrhl protože usoudil, že by to mohlo Annu ještě víc rozhodit. Zaslechl ale její úvahy vyslovené nahlas. To, jak smutným hlasem to říkala, ho nesmírně bodalo u srdce. Nechtěl ji už vidět takhle se trápit a přeci se to zase stalo.

Od brzkého rána na Annu v podstatě v bytě netrpělivě čekal. Nějak tušil, že se konečně vrátí. Tak moc se těšil až jí bude mít zase u sebe a až jí pohledem zkontroluje, zda je opravdu v pořádku.

"Ty na mě nejsi naštvaný, že jsem beze slova zmizela?" zeptala se Anička. Nevěřila, že se na ní Adam ani trochu nezlobí. "Lásko, jak bych se na tebe mohl jen zlobit?" Odpověděl jí Adam na otázku otázkou. Sice se z počátku na Annu opravdu trochu zlobil za to co mu provedla a jak ho trápila, to ale už dávno odeznělo a bylo vystřídáno pochopením a štěstím, že je zpět. "Vždyť jsem ti tak moc ubližovala, tak trápila..." "Ty jsi hlavně trápila sama sebe." odpověděl jí opět láskyplně Adam. Anna nevěděla, čím si tak úžasného kluka zasloužila. Adam měl teď na Annu jednu důležitou prosbu: "Jen tě prosím. Při podobných myšlenkách, jako jsi měla teď, řekni o pomoc. Není to nic špatného..." "Já vím." přikývla Anna. Adam si jí přitáhl do obětí. 

"A svatbu si náhodou nezrušil..." zažertovala po chvíli Sid. Momentálně se cítila opět dost dobře aby dělala i vtipy. Hlavně ale byla ráda, že Adam se na ní nezlobí ačkoliv by na to měl plné právo. "Neměl jsem k tomu daleko..." zažertoval na oplátku Adam. Oba se museli momentálně jen usmívat. Po tomhle shledání a vyříkání věcí, Adam s Annou dojeli vyzvednout děti k Novotným. Alice byla opět doma sama. Byla ale opravdu šťastná, když před sebou viděla svou dceru očividně zcela v pořádku. 

Anička, jakmile držela jedno z dětí v náručí, si nedokázala sama vysvětlit, jak jí jen mohlo napadnout je takhle opustit. Neubránila se slzám. Když se na chvilku ocitla s dětmi sama, pošeptala jim: "Vím, že tohle bylo opravdu zlé a sobecké rozhodnutí. Teď a tady vám oběma slibuju, že už se to nikdy nestane." Na to dala oběma prckům pusinku na čelíčko. Děti se na ní na oplátku krásně smály.