Kdy se vrátí?

27. Já, né on

"Určitě to tu sama už zvládneš?" ujišťovala se Izy. Vojta si jí přišel vyzvednout ještě před koncem pracovní doby a trval na tom, že potřebuje aby skončila dřív. Anička s tím neměla žádný problém, naopak se jí to hodilo. "Určitě to zvládnu. Vždyť už to je jen hodina do konce a když tak máš ty nebo Bob telefon." ujišťovala Sid Izy, že má vše pod kontrolou. Izy se jí rozhodla věřit a vydala se ven za Vojtou. Sid v pavilonu plazů osaměla. Bob totiž odešel už před obědem.

Práce nebylo málo, ale ani nijak přehršel, proto to v klidu do konce pracovní doby Anička všechno zvládla. Domů se jí moc nechtělo. Věděla, že tam bude sama a taková představa se jí opravdu moc nelíbila. Z představ a přemýšlení jí vytrhlo vyzvánění jejího telefonu. Na něm svítilo Adamovo jméno. "Ahoj Adame. Tak co?" zeptala se okamžitě jak hovor přijala. "Ahoj. Ty u toho telefonu snad sedíš a čekáš až zavolám, ne?" utahoval si z ní Adam. "Když ti to nevezmu hned je to špatně. Když ti to vemu hned, je to taky špatně... Tak já nevím." Byla po právu Anna rozhozená. Adam to poznal. "Promiň. To byl vtip... Chci ti ale říct, že zítra si nás tu s dětmi ještě nechají, ale pak už to vypadá že nás pustí domů." i přes telefon bylo slyšet jak se Adam usmívá. "To jsou zase skvělé zprávy." odpověděla ne tak nadšeně Anička. V mysli se jí objevila myšlenka, že to přeci ona by měla být s dětmi v nemocnici a Adam ten komu tyhle zprávy ona volá. "Ráda sem tě slyšela, ale mám tu ještě nějakou neodkladnou práci a chci být co nejdřív dom. Zatím se měj." rozloučila se a hovor položila aniž by počkala na Adamovu odpověď.

Telefon skoro hodila na stůl s počítačem a sama si sklesle sedla na židli u něho. "Proč jsem přistoupila na tohle. Proč nemůžu být jako ostatní normální mámy se svými dětmi... Já s nimi chci být. Prostě proč musí být všechno takhle moc posraný.?" Sid uvažovala nad vším nahlas, "Když nejsem schopná s nimi bejt, jsem dobrá máma? Jsem vůbec jejich máma?" Pomalu začínala propadat do, pro ní tak známého, depresivního stavu. Takhle v zázemí seděla několik dalších desítek minut myšlenkami někde pryč. Kvůli tomu úplně zapomněla na večerní kontrolu a zamčení expozice.

Když se Anna trochu vzpamatovala, začala hledat nějaké papíry. Aby viděla, chtěla rozsvítit světlo. Při stisku vypínače se zablesklo a světlo samo zhaslo. "Super. Tak budu potmě." postěžovala si pro sebe. Aby alespoň trochu viděla, vytáhla telefon, rozžhnula přední svítilnu a začala hledat ony papíry. Dost rychle se do hledání zabrala tak že nevnímala okolí.

"Co tady děláš?!" zařval hlas za jejími zády. Anička se opravdu hodně lekla. Nic takového nečekala.  Začala zrychleně, přerývaně a mělce dýchat. Dostavil se i třes. Roztřesenýma rukama se opřela o stůl aby se mohla podívat na člověka co jí vyděsil. Byla to Alena. V jedné ruce měla pro jistotu připravený teleskop, v druhé baterku, kterou jí svítila do očí. "Do prdele Ani. Co tu děláš? A ještě takhle po tmě?" ptala se na otázky které byly namístě. Anička chtěla odpovědět, ale přes třes a mělké dýchání toho nebyla schopná. Aleně teprve došlo co se s Annou děje. Naštěstí od Adama už dřív dostala školení, jak se v takové chvíli  zachovat.

Postupovala přesně podle naučeného postupu. To Aničku celkem rychle uklidnilo. Když už byla úplně dobrá, začala Alena s výslechem: "Proč tu si, když ses nenahlásila na budově ostrahy? Nebo proč si nezamkla expozici?" "Já na to asi zapomněla?" odpověděla nejistě Anna otázkou. Stále ještě popadala ztracený dech. "Kdybych si nedávala tolik pozor, tak sem tě mohla sejmout." uváděla Alena Annu do reality. "Nestalo se, takže dobrý. A nikdo tu nekrade, takže taky pohoda. Do nahlásím se, a ty můžeš pokračovat v obchůzce." snažila se Anička Alenu vypakovat ze zázemí. "Takhle snadný to mít nebudeš." prokoukla Alena její snahu, "Co je, že nechceš domů?" Aleny intuice byla opravdu překvapivě přesná. "Jak víš, že se mi nechce domů?" divila se Sid. "Tak nějak to prostě vím..." zadívala se na ní Alena upřímným pohledem. "Pohádala jsi se s Adamem?" proč Anna nechce domů Alena už uhádnout nezvládla. "Ne, nepohádala..." odpověděla Anička, přešla ke schodům k teráriím a posadila se na ně, "Adam je s dětmi v nemocnici..."  Alena o ničem takovém vůbec nevěděla. "A proč jsou v nemocnici?" zeptala se opatrně. Anna se na ní zadívala: "Protože od Lady chytily nějakou střevní virózu. Měly průjem a teplotu..." Alena na Aničce viděla, že jí něco trápí a to něco je spojeného právě s Adamem a dětmi. "Ani, co se děje?" zeptala se nejopatrněji jak dokázala. Anička se na ní podívala. V očích se jí leskly slzy těsně před tím, než jí začnou téct po tváři. "Já bych měla být s dětmi v nemocnici. Adamovi bych měla já volat jak jsou na tom. Né on mě..." teď už plakala, "Prostě si je nezasloužím. Ani děti ani Adama." Nejlíp by jim bylo beze mě. Pomyslela si ještě v duchu pro sebe. Na vyslovení to nahlas neměla odvahu ale cítila to tak.

Aleně bylo líto Anny, že sama sebe takhle trápí. Nevěděla jak na její slova reagovat těmi svými, a tak k ní alespoň došla, posadila se vedle a obejmula Annu jak nejvřeleji uměla. Ta se pokusila trochu uvolnit a objetí ji vrátit. Tu chvíli záhy narušil hlas z Aleniny vysílačky. "Aleno? Děje se tam teda něco? Mám ti poslat pomoc?" Alena rychle popadla vysílačku, aby mohla co nejrychleji odpovědět. Z obětí se tak rychle odtáhla. "Všechno Ok. Anna Novotná se jen zapomněla nahlásit a praskla jí tu žárovka, proto si svítila mobilem." "Ok. Tak pokračuj v obhlídce." dal pokyn hlas z vysílačky. Alena se okamžitě postavila do pozoru a dala se na odchod. "Ještě se vrátím." řekla rychle směrem k Anně, než úplně odešla pryč. Anna jen přikývla.

Když šla Alena další kolečko obchůzky, chtěla se za Annou stavit jak slíbila. Dveře do expozice však byly zamčené. Když si odemkla a prošla do zázemí nikde Annu nenašla. "Tak šla asi přeci jen spát domů." řekla si a víc to neřešila.

Jak se vám líbila tahle kapitola? A jaký máte názor na povídku jako celek?

Myslíte, že Anička odešla opravdu spát domů, nebo se jen potlouká někde po zoo?

Jsem vděčná za jakoukoliv vaší zpětnou vazbu.  Děkuju že čtete.

S láskou Eliška ❤️