Kdy se vrátí?

21. Úsměv

Adamova nepoužitelnost zapříčiněná malárií trvala celý týden. Aby Sid zvládala péči o maroda i o děti, chodily jí pomáhat kamarádky z práce stejně jako první den přišla Tes. Postupně se tam tak vystřídala Izy, Anežka, Eliška a dokonce i Alena. 

U té se potvrdilo, co si Sid myslela od první chvíle kdy jí jedno z dětí položila do náruče. Působila na ně uklidňujícím až uspávacím kouzlem. "Jak to děláš?" zeptala se Sid, když viděla, že jí opět po velmi krátké chvíli Adélka v náručí usnula. "Právě že nijak." odpověděla Alena. Sama nechápala co ty děti na ní tak moc uklidňuje. Měla z toho však zvláštně hezký pocit. Když potom Alena od Sid odcházela, musela Sid pronést vtip který ji zrovna napadl: "Až bude zase potřeba uspat děti, dám vědět." společně s Alenou se tomu obě zasmály. 

Za celý týden bylo na Anně znát zlepšení týkající se jejich chmurných myšlenek. Prvním krokem k tomuhle zlepšení byla upřímná promluva s Tes. Ta všechno nastartovala. Neznamenalo to, že Sid obtíže úplně zmizely, nebyly však tak moc vážné. Když Adam, kterému bylo už téměř  dobře, viděl jak se Sid s Alenou směje, byl opravdu šťastný. I jemu bylo jasné, že je Anička na dobré cestě. 

Anička Alenu vyprovodila z bytu a zavřela za ní dveře, Adam k ní promluvil: "Aničko, to je tak krásný vidět tě opět se smát." Jeho milá neskrývala stejné nadšení. "I pro mě to je skvělý pocit... být zase alespoň trochu usměvavá." Protože byli oba v dobré náladě, podal Adam svůj návrh: "Nemohli bychom se podívat na ty místa pro obřad a hostinu?" "Tak jo." souhlasila Anna nadšeně. Vzala notebook a chytala se otevřít internet. Adam jí zarazil. "Vem ty papíry z šuplíku co jsem tisknul. Ať jsou taky k něčemu." Annča notebook zase zavřela, odložila na stůl a ze šuplíku vytáhla štos papírů které tam ve spěchu Adam nahrnul. Se štosem na klíně se Sid uvelebila v posteli vedle Adama a společně se dali do prohlížení.

To jim zabralo celé tři hodiny. Mezi tím Sid musela párkrát odběhnout k dětem. Prošli úplně všechny návrhy ale nic jim nepřišlo dobré. Buď to bylo zbytečně snobský a okázalý, nijaký, a nebo když už se jim něco zalíbilo tak se to nacházelo moc daleko. "Tohle je na prd. Mamka to vybírala podle sebe. Mám dokonce pocit, že jí dost pomáhala babička." řekla Sid co si myslela o navržených místech. Adam souhlasil: "Na mě to je všechno až moc... nóbl." "Nejhorší je, že to jsou snad všechna místa ve Dvoře a okolí, kde se dá pořádat svatba. Takže vlastně ani moc místa nevybíraly..." povzdechla si Anička. 

Adam dostal nápad. "A co když nejsou..." Sid ho nechápala. "Vždyť to byl snad každý hotel ze Dvora. Jak by mohlo existovat místo, které by mamka vynechala?" "Ona ale jedno místo opravdu vynechala." ubezpečoval jí Adam když se natahoval na stůl pro notebook aby na něm něco našel. Sid netrpělivě pozorovala Adama jak zadává svůj nápad do vyhledávače. "Safari park Dvůr Králové svatba." četla Sid pro sebe nahlas co Adam napsal do vyhledávače. Ten po načtení rozklikl příslušný odkaz. "Moc lidí za tu dobu co tu pracuju se tam nebralo pokud vím. Ale nemuselo by to být špatný." řekl. Sid viděla jeho jiskřičky v očích. I jí se v očích zažehly malé plamínky. Ty Adam toužil tolik vidět od doby, kdy Sid musela nastoupit mateřskou dovolenou. Přesně v té době je v jejích očích viděl naposledy. "Ty jsi geniální!" radostně Sid vykřikla a vrhla se Adamovi kolem krku. Adam se jí přeci jen zeptal: "Takže souhlasíš?" "Samozřejmě." potvrdila mu Sid, "Jen mi řekni, proč nás to nenapadlo už před prohlížením těch snobáren?" "Asi jsme k tomu museli dospět." polemizoval Adam. 

Sid v zoo ještě žádnou svatbu nezažila, proto měla na Adama spoustu otázek. "Dělají se i obědy?" "Ano, dělají se i svatební hostiny." Adam dokázal vyčíst i ostatní Aničky otázky a tak na ně začal odpovídat, aniž by se zeptala: "Ano, hostům se zařídí program, jako třeba nějaké krmení zvířat, nebo setkání s plazy. Taky se tam může přespat v bungalovech, chatkách nebo stanech. A místo kde chceš mí obřad si můžeš vybrat jakékoliv veřejnosti přístupné." zakončil Adam svůj monolog. "Dokonalost." žasla Anička. "Jak to, že o tom víš tolik, když jsi údajně těch svateb v zoo moc nezažil?" zajímalo ji dál. "Protože znám v podstatě celé stránky a tudíž i nabídku zoo nazpaměť." objasnil Adam svou dokonalou znalost, "Většinou se jedná ale o svatby, kdy v zoo proběhne pouze obřad kterého se účastní pár lidí, projdou si zoo a pak zmizí pryč." "To je trochu škoda. Nemyslíš." pronesla Anna. "Možná." odpověděl Adam neurčitě. 

"Kde bychom mohli mít obřad teda my?" zeptala se Anička. "To nevím. Předpokládám, že hostů bude hodně, takže musíme vymyslet nějaké místo s velkou kapacitou." přemýšlel Adam nahlas. Sid ho zastavila: "Já chci ale malou svatbu. Teda alespoň obřad." upozornila Sid Adama. Ten nic takového nečekal. "Ty chceš malou svatbu?" "Minimálně alespoň obřad. Malá hostina by u babičky už asi neprošla..." "Malý obřad... Co u žiraf? Jsou tvé nejoblíbenější." navrhl Adam.

Sid měla ale lepší nápad: "A co takhle v pavilonu plazů?" Adam nevěděl, že se jí to místo pojí s jednou velice konkrétní vzpomínkou. "Proč zrovna tam? Vždyť tam jsi teď pořád?" "Pamatuješ si, kde jsme se poprvé potkali?" položila Sid řečnickou otázku. I Adamovi před očima oživla vzpomínka jejich prvního setkání. "No jasně. Před pavilonem jsem tě nazval magorkou, protože jsi mi vzala tu palestinu a začala plácat nesmysli. A pak druhý den jsi se mi představovala a já ti vrazil do ruky odpadky a odešel pryč." "A já ti ten první den na tu magorku odpověděla polib si blbečku. Druhý den jsem tě začínala pomalu a jistě nenávidět..." Oba se pod kouzlem teď již vtipných vzpomínek začali ještě víc usmívat. 

Sid se choulila do Adamova náručí. "Víš co je nejvtipnější?" zeptala se s pousmáním. "To nevím." odpověděl Adam vážně. "Že Eliška a Radek Daňhel od první chvíle, kdy jsem s tebou začala pracovat, věděli, že spolu skončíme." To byla pro Adama nová informace. "Vážně?" musel se raději zeptat. "Jo," odpověděla Anča, "já se jim tenkrát vysmála. Oni mi ale odpověděli, že mě ten smích přejde až spolu budeme vychovávat malá háďátka. Doslova tak mi to tenkrát řekli." "To není možný." uchechtl se Adam. Sid, teď už s vážností, odpověděla: "Je. Zeptej se Elišky. Nebo i Anežky. Ta tam taky byla a taky něco takovýho říkala." Anička se musela pořád nad těmi všemi vzpomínkami usmívat. S úsměvem na rtech i usnula. Bylo tomu tak po několika utrápených měsících. Usnula v Adamově náručí. Ten jí ještě dlouho do noci hladil po vlasech a doufal, že mu tahle jeho sluníčková Anička už nikdy nikam nezmizí.