Kdy se vrátí?

9. Žijme přítomností

Další den ráno vzbudil Sid dětský pláč. Netušila kolik může být hodin a ani to nehodlala zjišťovat. Jen automaticky vstala a šla se podívat, které z jejich dětí se dožaduje pozornosti. Byla to malá Adélka, která měla očividně hlad a zároveň plnou plínku. Sid si s ní začala povídat: "Dobré ráno zlatíčko. Vyspinkala jsi se dobře? Nejdřív vyměníme plínku, a pak nakrmíme. Co na to říkáš?" Odpovědí byl stálé jen pláč Adélky. Anička to brala jako projev souhlasu. Proto ji něžně vyndala z postýlky, přenesla k přebalovacímu pultíku a dala se do výměny zaneřáděné plínky.

"No vidíš. A už jsme čistý. Už to je v suchu." pokračovala Sid v promluvě s jejím malým štěstím. Byla do toho zabrána natolik, že si ani nevšimla Adama, který byl už také vzhůru a stál opřený ve dveřích o jedno z futer. Všimla si ho teprve když zvedla malou Adélku z přebalovacího pultu a zamířila s ní v náručí ke křesílku které tam bylo připravené, právě pro účely kojení. Adam Sid sledoval s potutelným úsměvem. Anička se musela zeptat: "Co je?" Adam se rychle ve dveřích narovnal a zeptal se na otázku kterou měl přichystanou: "Nic. Jen se chci zeptat jestli si dáš ke snídani čaj nebo kafe." Sid se na něho mírně zamračila: "Čaj. Nejlépe nějakej ovocnej prosím. Kafe bych přeci pít moc neměla." "Pravda. To jsem zase zazdil. Tak já jdu teda uvařit ovocnej čaj." odpověděl Adam a zmizel do druhé místnosti. 

Sid se usadila do modro-růžového ušáku a dala se do kojení malé Adélky. Když začala být z vedlejšího pokoje slyšet vroucí voda, začal se budit i Arturek. "Adame? Můžeš sem jít se postarat o Malého prince prosím?" poprosila ho Sid. Malý princ začal kupodivu říkat Arturkovi Adam. Sid se ale to oslovení také zalíbilo, začala ho taky používat a tím se docela ujalo. Pro Adélku zatím žádnou podobnou přezdívku neměli. Adam zalil čaj a vydal se postarat o jejich synka. Po vzítí do náruče zjistil, že má v plínce ještě mnohem větší nálož, než co viděl u Adélky. U přebalovacího pultu trochu zažertoval: "Mám pocit, že bychom měli asi raději zavolat protichemickou jednotku." Sám se vlastnímu povedenému vtipu zasmál. Když se ale otočil na Aničku, viděl že je duchem nepřítomna a zírá do prázdna. S obavami na ní promluvil: "Jsi vpořádku lásko?" Anička se po chvilce vzpamatovala. "Co? Jo, jo jsem dobrá." odpověděla nejrychleji jak to šlo.

Adam dopřebalil Arturka a vydal se s ním v náručí k Sid. Opatrně si děti vyměnili. Sid pokračovala kojením Arturka a Adam si malou Adélku položil na rameno, na již připravenou plínu, aby si mohla pořádně odříhnout. Začal se procházet po pokoji, a při tom se pohupovat. Sid opět přešla do stavu, kdy byla duchem nepřítomná. "Sid? Proč se alespoň trošku neusměješ? Vždyť je všechno jak má být. Oba jsou zdraví a očividně šťastní. Proč bychom nemohli být šťastní i my?" zkusil se zeptat Adam. Anna se probrala z nastalého transu a vážně se na něho podívala: "Já bych tak moc ráda byla šťastná, myslím, že jsem... ale mám prostě pořád strach, co když se něco stane, něco pokazí... Co když se bude opakovat to, co se stalo v nemocnici?" Adam mezitím položil Adélku do její postýlky a pustil jí kolotoč zavěšený nad postýlkou. 

Přešel k Sid. Dřepl si k ní a vzal jí za volnou ruku kterou měla složenou v klíně a políbil ji. Pak si jí podržel před obličejem. "Když se budeš trápit, tím co se může stát, ale taky nemusí, uteče ti přítomnost. S těmihle obavami můžeš zmeškat jejich první úsměv, první slovo, první kroky, první... úplně všechno." mezitím se podíval na Arturka v Sidině náruči a ohlédl se na Adélku v  postýlce. "Buď prosím tady semnou v přítomnosti. Jedině tak nebudeme muset mít strach z toho, co se stane v budoucnu." s tím se Adam na Sid usmál. I tak se mu ale v očích leskly slzy. "A pokud se něco nastane, budeme to prostě řešit, tak jako bychom o tom přemýšlely už roky dopředu." dodal nakonec. Sid se na něho taky konečně usmála a to i přes oči plné slz. Pak vyprostila ruku z jeho sevření aby mohla pořádně přidržet Arturka, předklonit se a dát Adamovi pusu. Když se odtáhli promluvila Sid: "Budu se o to snažit. Slibuju." Adam přikývl.

Po chvilce od Sid odebral Arturka, jako předtím Adélku a začal s ním opět přecházet po pokoji aby si odříhl. Sid se po docela dlouhé době zadívala, ne do prázdna, ale na muže o kterém si znovu pořádně uvědomila, že ho miluje na celém světě nejvíc. Pokud se tedy nepočítá Adélka s Arturkem. Ti jsou ale úplně jiná kapitola.