Dohoda

Prolog

Mikuláš

Střední škola. Nejhorší a zároveň nejlepší období dospívání. Všichni si přejí být někdo jiný a zároveň být sami sebou. Hlavně vyčnívat z davu, jinak nejste pro nikoho zajímavý.

V poslední době je hrozně cool být začleněn do komunity LGBTQ+. Trochu to nechápu, a to nic proti homosexuálům, pansexuálům, transsexuálům a dalším orientacím, které se pod znakem plus skrývá nemám, jen mi nepřijde, že by to o sobě ostatní měli rozhlašovat obzvlášť, pokud to není pravda.

Já osobně svou bisexualitu skrývám. Nestydím se za to, to ne, ale už tak se zraky celé školy upírají mým směrem, kvůli sportovním výsledkům v plaveckém oddíle. Přidat k tomu tu perlu s bisexualitou a studenti našeho gymplu si se mnou budou dělat selfie na školních chodbách, jaký to nejsem pro všechny vzor. A taky ten fakt, že to má rodina neví. Nejsem si jistý, ale mám pocit, že by mě matka zabila, kdybych si domů přivedl kluka namísto holky. Pokud nebude vyhnutí, pokoušet ji nehodlám.

Proto mě ani nijak nerozhodí, když za námi na začátku druháku přijde Stáňa, můj nejlepší kámoš a vyklopí na nás tu novinu, že Kenny, náš spolužák udělal svůj coming-out. Je mi to vcelku jedno. Už v prváku nebyl zajímavý. Normální kluk z menšiny korejské populace, nijak výrazný ani oblíbený. Určitě se jen chce vytáhnout a trochu zapadnout do kolektivu, takže mi ta informace nepřijde důležitá.

Nedošlo mi, jak moc se v tu chvíli pletu.

Do druhého ročníku v první den školy totiž nepřišel, ten černovlasý nudný kluk, kterého si všichni pamatovali před prázdninami, ale namísto něj přišel růžovo vlasý Kenny, s make-upem a černě nalakovanými nehty. Nedokázal jsem z něj spustit pohled. Najednou mi nepřišel nevýrazný ani nudný, ale hrozně sexy. Vždy, když se ocitnu v jeho přítomnosti, dost okatě si ho prohlížím, ale on si mě nikdy nevšimne. Díval jsem se na něj každý den. I když vyměnil růžovou barvu za zelenou. Nebo na konci třeťáku, když přišel s modrofialovou.

Poslední dva roky se ten kluk vkrádá do mých erotických snů, aniž bych chtěl, a aniž by si toho byl on sám vědom.

Vždycky je neskutečně veselý a každého ve škole zdraví, i když ho nezná jménem. Jen se nikdy nezahazuje konverzací se mnou, nebo s kluky v mém okolí. Jsme o tolik jiní, než on a jeho hlouček asociálů, jak si říkají. My reprezentujeme školu v plaveckých závodech a někteří i ve fotbale. Nemyslím si, že by s námi měl vyloženě problém, protože na Robinovy večírky chodí pravidelně, jen naši společnost nevyhledává.

Ale nic z toho mi nezabrání v tom, abych ho mohl bez ostychu očumovat. To, jak si maluje své skoro černé oči černými stíny a jen jim tak dodává důraz... Vždy mě zašimrá v podbřišku, protože jsou pronikavé.

Krásné.

Ale zůstane jen u okukování. Nikdy jsem nenašel odvahu, ho někam pozvat nebo na něj jen tak promluvit. Dost mi nepomáhá fakt, že to už několik kluků ze školy udělalo a on se jim všem upřímně vysmál, než je poslal do háje. Nelíbí se mi představa, že bych mohl být jedním z nich.

Jenže první den posledního ročníku, se mu opět povede mě naprosto rozhodit. Nakráčí do třídy v úzkých černých džínách, černých teniskách, černém nátělníku a s vlasy bílými, jako sníh. Dech se mi zadrhne v hrdle, když mi věnuje letmý pohled, než zamíří do jedné ze zadních lavic u okna. Musí tak projít kolem mě a Stáni, kde sedíme ve třetí lavici v prostřední řadě.

Tentokrát jsem si slíbil, že se přestanu chovat jako srab a pokusím se s ním promluvit. Třeba jen v přátelském duchu. Je poslední rok střední školy. Pokud to neudělám teď, kdy jindy by se mi mohla naskytnout příležitost? Co by se na tom tak mohlo posrat?