Dohoda

36)

Hučí do mě skoro hodinu. Tedy spíš otec hučí, máma se na mě jen nervózně usmívá, ale neodvažuje se do jeho monologu zasahovat. A já se mračím na Dennyho.

Nejen, že jim řekl, že nemám plány po maturitě, on jim řekl naprosto všechno. O mé kapele, o mých studijních výsledcích, o tom, že skládám hudbu. O Mikulášovi. Jediné, co jim neřekl, tak o mých eskapádách s muži.

Mám strašnou chuť ho zabít, že na mě donášel.

„Na katedru klávesových nástrojů stačí jen přijít na pohovor a odehrát Menuet od Mozarta," mluví zrovna o akademii múzických umění, kde není tajemství, že tam má přátele na vysokých místech. Což znamená, že bych tam mohl jít studovat, aniž bych musel hnout prstem. O mém talentu vědí a sledují mě už od dětských let. A čí je to zásluha? Samozřejmě, že mého otce.

Kdybych mu na to kývl, měl by můj život zase pěkně v hrsti. Ne, že by mě to nelákalo, ale když vidím, že na tom má osobní zájem, o to méně mi na tom záleží.

Zvonek se ozve jako na zavolanou.

„Ty někoho čekáš?" zeptá se mě Denny.

„Mikuláše," zakřičím, když se ženu ke dveřím.

„Ken-mine, tohle je rodinná záležitost. Tvůj kamarád..."

„Není to jen můj kamarád," odseknu z chodby.

„Tati počkej," zarazí ho Denny. „Miky na něj má větší vliv než kdokoli jiný."

Ignoruju je a otevřu hlavní dveře. Do minuty je Miky nahoře a já mu vpadnu do náruče.

„Ještě jsou tady," šeptnu mu do ucha a on se odtáhne.

„Mám přijít později?" nejistě se podívá do bytu.

„Ani náhodou. Tebe tady na rozdíl od nich chci."

Společně vejdeme do obýváku a Denny s Marií Mikyho vesele pozdraví. Stejně tak matka, jen otec na něj přimhouří oči. Je mi jasné, že mu nevyhovuje můj životní styl, ale je mi to někde. Nechci je tady.

„Miky?" usměje se Denny. „Právě s Kennym mluvíme o AMU. Co ty si o ní myslíš?"

Miky svraští obočí a podívá se na mě, než jim odpoví.

„Sestra tam studuje hru na piano."

„Ledecká," promluví otec. „Věděl jsem, že mi to jméno něco říká. Před Vánocemi jsem byl na koncertě, kde hrála v orchestru."

Zaskřípu zuby. Přejdu k Marii a vezmu ji skleničku s vínem z ruky.

„Slyšel jsi ji hrát, Ken-mine?" osloví mě, když do sebe vyklopím několik loků vína. „Je nadaná, ale ty jsi hrál lépe už ve čtrnácti. Uvědomuješ si, kam bys to mohl dotáhnout, kdyby ses na to nevykašlal?"

„Minie, máš v sobě léky proti bolesti," okřikne mě matka.

„Je mi to u prdele," odvětím a doliju Marii její skleničku. Matka si hlasitě povzdechne, vstane a přejde před Mikyho.

„Oficiálně jsme se nepředstavili. Říkej mi Ari," promluví na něj, chytne ho za paži a postrčí k nám. Miky se na mě nejistě podívá a pak si hlasitě vydechne. Možná mu došlo, s čím se tady poslední hodinu potýkám.

„Takže jste se dali zase dohromady?" zeptá se Marie mě a Mikyho a odvrátí tak konverzaci jiným směrem. Otec do mě možná hodinu hučel kvůli mé budoucnosti, ale nebral ohled na to, že jsme pořád gay a jen tak se nezměním.