Dohoda

17)

Nevěřícně zírám do obličeje ženy, která mě porodila. Za ty tři roky, co jsem jí neviděl se vůbec nezměnila. Usmívá se na mě, jako na sluníčko, jako by ty roky mlčení neexistovaly. Najednou se mi před očima mihne chvíle, kdy jsem od nich odešel. Tehdy jsem v tom domě nechal celý svůj dosavadní život a až Denny mi některé mé věci přivezl, protože já se jim bál a taky odmítal podívat do očí.

Nejsem moc překvapený, že ji tady vidím. Dennyho chodí navštěvovat často, ale vždycky mi napíše, že tady je a pak, že odešla a já se tak mohl vrátit domů, aniž bych ji potkal.

Dneska mi ale nenapsal.

Na zádech ucítím Mikyho ruku, která mě vytrhne z toho šoku a vrátí mě tak zpátky na zem.

„Mami," prolomí Denny dusno, které jsme svým příchodem udělali. „To je Miky. Kennyho... přítel," řekne, jako by nevěděl, jako ho před ní správně definovat.

„Moc ráda tě poznávám," usměje se na něj a mě tím totálně vytočí. Svůj vztek si ale vybiju na Dennym.

„To jsi mi nemohl napsat, že tady bude?" vyštěknu.

„Nechtěl jsem tě tím zatěžovat," odpoví Denny svým nohám, jako by se mi bál podívat do očí. Moc dobře věděl, že to tak dopadne, když se s ní setkám, ale stejně to připustil. „Nečekal jsem, že se vrátíte tak brzo."

„Máš mi napsat pokaždé. Taková byla dohoda!" zakřičím a udělám krok vpřed, ale Miky mě chytí za mou ruku, kterou mám zaťatou v pěst a zastaví mě, abych Dennyho náhodou nepraštil. Což jsem možná udělat chtěl. Já totiž na rozdíl od něj své slovo plním a on mě teď namíchnul.

„Přišla jen na návštěvu. Probírali jsme Vánoce," pokouší se bránit Denny. Jen nevím, jestli brání sebe, nebo ji.

„Minimálně stokrát jsem ti říkal, že ji nechci vidět," nesnažím se mírnit svůj řev. „To mi děláš schválně?"

„Hele," řekne klidně, aby trochu zmírnil můj vztek, ale už to na mě nefunguje. „Co kdybychom si všichni sedli, udělám nám čaj a můžeme si v klidu pro..."

„Odcházím," přeruším ho a otočím se na patě zády k nim.

„Ken-mine, prosím," promluví na mě ona a já se zastavím. Její hlas na mě má pořád stejný účinek, jako měl v dětství. Vždy, když jsem se ztratil v obchodě – a to se mi dělo často – stačilo ji jen zaslechnout a vždycky jsem se k ní rozběhl. Protože to byla máma. Byla moje bezpečí. Můj domov. Moje všechno.

Teď? Automatická reakce těla na blbý zvyk.

„Chci si jen promluvit. Hlavně se chci..."

„Nemám zájem," odseknu a opustím náš byt.

„Mikuláši," zaslechnu Dennyho, když sbíhám schody.

„Postarám se o něj," řekne Miky a jeho kroky následují ty mé z našeho domu. Netuším, proč by se o mě chtěl starat. Až na ten vztek, který mnou lomcuje jsem úplně v pohodě. Chci se jen dostat co nejdál od ní.

Jsem v pohodě.

Jsem v pohodě.

Jsem v pohodě!

Jdu rychlým krokem, ani nevím kam. Chci pryč, od všech těch pocitů, které mě zaplavily, když jsem ji viděl. Nejčastěji se ozývá bolest, a to je něco, co jsem si slíbil, že už nikdy neucítím. Jako bych měl mezi lopatkami zabodnutý nůž a každým mým dalším nádechem se jen víc a víc noří do mého těla.

„Kene stůj," zaslechnu za sebou Mikyho, ale nemůžu se zastavit. Jinak mě bolest dožene a já bych se složil, jako tenkrát.

Veškerá fyzická bolest může jít k šípku. Ta na duši je mnohonásobně horší.