Dohoda

28)

Krom neskutečné bolesti na hrudi, je mi ze sebe špatně. Posral jsem všechno, co se dalo. Jeho hnědé oči plné ublížení mě budou pronásledovat hodně dlouho.

Jen co vejdu do dveří našeho bytu přivítají mě usměvavé tváře Dennyho a Marie, ale hned co mě uvidí, jejich úšklebky zmizí jako mávnutí kouzelného proutku.

„Jsi v pořádku?" zeptá se starostlivě brácha. „Stalo se něco?"

„Nechci o tom mluvit," zahučím a prásknu za sebou dveřmi od svého pokoje. Na podlahu dopadne taška s mými věcmi, vysoukám se z kabátu a džínů a svalím se do postele.

Spánek. Potřebuji spánek.

Spánek mi dovolí nemyslet.

Zapomenout, jak moc to bolí.

°°°°

„Nechápu, co tě na tom jídle tak přitahuje," řeknu Mikymu, když přede mě postaví talířek z jezdícího pultu s nějakou dobře vypadající rolkou. Vzhledově to vypadá hezky, ale že bych si ji nějak lahodně prohlížel... „Vždyť je to syrové."

„Neodsuzuj, dokud neochutnáš," uzemní mě, ale vysmívá se mému zděšenému výrazu.

„A tohle je co?" ukážu na černou věc, která tu rolku drží pohromadě. „Nezačne se to hýbat a nevjede mi to do mozku? Viděl jsem Venoma a tohle mi ho teď hodně připomíná."

„To je řasa."

Zarazím se a zírám na jeho nadšený výraz. „To byla asi ta nejvíc nechutná věta, kterou jsem kdy slyšel," ušklíbnu se. „A to jsem už pár úchyláren vypustil z huby i já. Který normální člověk jí řasy? To jí snad jen... ryby. Připadám ti jako ryba? Do toho nejdu," odstrčím talířek od sebe.

„Pokud to nezkusíš, příští týden žádná itálie. Budeme sem chodit tak dlouho, dokud..."

„Fajn," zavrčím a on ke mně přisune sójovou omáčku. „Jestli se pozvracím, uklízíš to ty."

„Člověk by řekl, že s tvými geny a tvým původem, budeš sushi milovat," uchechtne se.

„Zase ta vyjebaná stereotypizace," zakoulím očima. „Že se vy běloši nikdy nepoučíte. Ne každý je takový, jak na první pohled vypadá."

„Moc si nevyskakuj, šikmoočko."

„Fakt jsi mi řekl šikmoočko?"

„Fakt jsi mi řekl bělochu?"

Usmějeme se na sebe a konečně se odhodlám a ukousnu ze své rolky, ale v momentě, kdy k mým chuťovým buňkám dorazí chuť rybiny, popadnu ubrousek a sousto vyplivnu.

„Do prdele, to je hnus," ušklíbnu se a napiju vody, abych se té pachuti zbavil. „Ochutnal jsem a tohle po mě už nikdy nechtěj," varuju Mikuláše, ale on se jen směje.

„Tebe vzít někam do restaurace," zakroutí se smíchem hlavou.

°°°°

„Kenny vstávej, musíš to školy," zaslechnu Dennyho, ale jen vzdáleně. Nevnímám ho, chci jen spát.

„Kenny, no tak."