Dohoda

35)

Ředitel nás usadí do kanceláře sekretářky. Aleše v uctivé vzdálenosti od nás. Sekretářka po nás hází okem přes obroučky brýlí, jako bychom byli delikventi. I když já a Aleš zrovna nevinně nevypadáme. On se zlomeným nosem a já s roztrženým rtem. Ani jsem neměl příležitost podívat se, jak vypadám.

Pravou ruku si odložím na břicho a pokud do ní nikdo nedrcne, nebo s ní nepohnu, nebolí to. Ale určitě budu muset do nemocnice.

„Dobrý?" šeptne ke mně Miky.

Přikývnu. „Proč?"

Jen ukáže na mou nohu, kterou netrpělivě poklepávám do země. Asi tak úplně v pohodě nejsem. Když nepočítám tu návštěvu mámy u nás před dvěma měsíci, neviděl jsem rodiče skoro tři roky. A teď jim budu muset vysvětlovat, proč jsem se popral.

Doopravdy mě nenapadlo změnit ve škole kontaktní údaje na nouzovou osobu. V ředitelně jsem nikdy nebyl. Ne že bych byl extra vzorný student, ale nikdy jsem neudělal nic, abych tady skončil.

Až teď.

Miky mi položí ruku na stehno a pokusí se mě uklidnit, ale ten tik stejně nepřestane. Aleš se zamračí a odfrkne si, ale ignoruju ho. Za to, že mě minimálně půl roku sledoval přes kameru notebooku dostal ještě malou nakládačku. Nejraději bych ho praštil znovu, ale jsem omezený jen na levou ruku a ta by nevynaložila dostatečnou sílu. Navíc s mou šikovností, bych si ji zlomil taky.

„Stálo ti to za to?" osočí se Miky na Aleše. Pořád má vztek, a to i po tom, co jsme se navzájem snažili rozptýlit. Ale teď, když tady sedíme dá se říct na hanbě a v tichosti, nedá mu to. „Sledovat, jak spolu spíme?"

„Nedělej se Mikulášku," odfrkne si Aleš a hodí po nás pohled, který by mohl zabíjet. „Brzo Kennyho přestaneš bavit. A až ten den nastane, budu to já, kdo se bude smát naposled," a podívá se na mě. „Když tě nebudu mít já, tak nikdo. Je ti to doufám jasné?" zasyčí na mě slova, která mi píše ke každému dárku, který jsem od něj kdy dostal.

Odvrátím se a pokouším se polknout ten knedlík v krku, ale v tu chvíli vejde do kanceláře sekretářky paní Ledecká. S Mikym oba vstaneme ze židlí a já se pokusím schovat za něj.

„Co jsi vyváděl, Mikuláši?" řekne mu, když ho obejme a očima zhodnotí můj obličej. Ruku si tisknu k hrudi a snažím se propadnout do země. Od té doby, co Miky před mámou přiznal svou orientaci jsem ji neviděl. „Kenny," osloví mě a k mému velkému překvapení mě taky obejme. Jenže v ten moment se ve dveřích objeví moje máma. A hned za ní... otec.

Instinktivně se skrčím. Normálně bych i ustoupil pryč z jejich dosahu, ale paní Ledecká mě drží pevně.

„Ukaž se mi," vezme můj obličej do dlaní a zkontroluje škody. Donutí mě tak odtrhnout pohled od mých rodičů a věnuji se jen jejím očím, které jsou na chlup stejné jako ty Mikulášovy. „Zeptám se tě na jednu věc a chci upřímnou odpověď. Udělal ti to můj syn?" vysloví svou otázku a já se nechtíc zasměju i když to skrz roztržený ret bolí.

„Mikuláš by mi nikdy neublížil," ujistím ji a ona přikývne.

„Jinak jste v pořádku?" zeptá se Mikyho a rozhlídne se po místnosti. Všimne si Aleše na židli se zlomeným nosem.

„Kenny má nejspíš zlomenou ruku," řekne Miky. Do teď si nikdo krom mě nevšimne černovlasých korejců, kteří stojí ve dveřích, ale ve chvíli, kdy Miky zmíní mou nejspíš zlomenou ruku vejdou do místnosti a má matka si to namíří přímo ke mně.

Jenže já udělám krok bokem a tím se postavím za paní Ledeckou, která mi teď dělá štít mezi nimi a která už si jich stačí všimnout.

„Dobrý den. Ivana Ledecká, Mikyho matka."