Dohoda

29)

Do školy jsem nešel dva týdny. Možná jsem i trochu simuloval, ale jen trochu.

V pátek, když je Denny ještě v práci se zastavím na nákupu v obchodě a přihodím k tomu jídlu i jednu láhev kámoše Morgana a zázvorový tonik. Potřebuju na chvíli otupit tu bolest na hrudi a když se mé tělo konečně zbavilo léků, nic lepšího mě nenapadlo. Mohlo by se mi povést zase upadnout do bezvědomí a znovu si přehrávat v hlavě zvuk Mikyho smíchu.

Kdyby...

Kdybychom spolu...

Kdybychom spolu pořád cho...

Kdyby se to celé tak nedosralo, přišel by za mnou už ten první den, co jsem nebyl ve škole. Jen by si ke mně lehl, nejspíš by se ode mě i nakazil a koukali bychom na seriály.

Kdyby...

Co by kdyby nenávidím!

Vztekle nahážu nákup do lednice a s alkoholem, tonikem a skleničkou se zavřu u sebe v pokoji. Na led seru. Přece jsem byl nachlazený a toho bacila musím vypálit.

Tak to alespoň řeknu Dennymu, až přijde v pět z práce a najde mě opilého v pokoji.

Jenže mě překvapí. Přijde o dvě hodiny dřív a co je nejhorší, nepřijde sám.

Za tu dobu od nákupu se mi povedlo stáhnout tak čtvrtinu flašky. Pořád málo pro bezvědomí a on vtrhne ke mně do pokoje s Danielou a Stáňou v závěsu. Většinou alespoň zaklepe, ale dneska ne.

„Děláš si prdel?" vyjekne a popadne mou flašku ze země. „Málem jsi měl zápal plic a teď tady chlastáš?"

„Vypaluju červa," zabručím a napiju se ze skleničky, ale i tu mi vtrhne z ruky a několik kapek mi dopadne na triko.

„Celou dobu jsem žil v domnění, že vypadáš jako mrtvola kvůli nemoci a ty sis při tom jen chtěl vyléčit zlomené srdce chlastem?" Zašklebím se, když si všimnu, jak se po sobě Danča se Stáňou podívali. „Proč jsi mi neřekl, že jste se s Mikulášem rozešli? Musel jsem se to dozvědět od tvé kámošky."

„Nestarej se," odvrátím od nich pohled směrem k oknu a kolena si přitáhnu blíž k hrudi. „Celé je to tvoje vina, kdybys mi nedal to podělané ultimátum, nic z toho by se nestalo a já bych mu neublížil."

„Cos mu udělal?" vydechne rezignovaně, jako by věděl, že jsem to dosral já. „Podvedl jsi ho?"

Otočím se na něj se silně zaťatými čelistmi. „Jasně, protože jsem děvka, to jsi chtěl říct?" vypálím a ti dva nejistě přešlápnou ve dveřích. „Vypadni Denny."

Už na mě chce zase křičet, ale Daniela ho zastaví. „Necháš nás s ním?" zeptá se ho klidně. On si jen hlasitě povzdechne a podá jí papírovou tašku. Mě zase zajímá holý strom za oknem a přemýšlím o složení jeho větví.

„Zkuste do něj dostat trochu jídla. Už dva týdny je jen na rýži a sójovce." A s těmi slovy odejde. Nebudu mu vysvětlovat, proč je to jediné jídlo, které dokážu sníst.

Danča si sedne vedle mě na podlahu a zamává mi taškou před očima. „Denny ti koupil bagetu."

Natočím k ní hlavu a ona sebou lehce škubne. Nejspíš to nečekala. Stáňa postává kousek od nás značně nervózní, jako by nevěděl, co v takovéto situaci dělat. Nechápu, proč přišli.

Převezmu si v klidu tašku, načež se rozmáchnu a hodím s ní o dveře. Danča sebou znovu škubne, když se ozve rána.

Chvilku na mě oba nechápavě čumí, než se od nich odvrátím a zahledím ven.