Dohoda

27)

Ostatní se postupně trousí dolů do obýváku a jsou hodně překvapeni, že je všechno uklizeno.

Aby ne, trvalo mi to celou noc.

Ale nevadilo mi to. Baví mě uklízet.

Když dorazí i Miky, taky lehce vyveden z míry, jak čistě to tady vypadá, obloukem se mu vyhnu, vyběhnu po schodech do našeho společného pokoje a zamknu se v koupelně, abych si mohl naposledy užít luxus vany.

Jenže neužiju.

Celou dobu mám před očima Mikyho obličej, jak jsme se v ní první den objímali. Jak se v té vaně udělal. A namísto relaxace se snažím nesesypat.

Po deseti minutách to vzdám, vylezu z vany a jen s ručníkem kolem boků si zabalím věci do tašky. Najdu poslední čisté spodky a natáhnu je na sebe.

„Ahoj," ozve se Danča ve dveřích. „Můžu?"

Přikývnu.

Zavře za sebou a nejistě těká po místnosti, než se zastaví na mě a když si všimne mých kruhů pod očima, zamračí se. „Jsi v pořádku?"

Z podlahy seberu své černé džíny a natáhnu si je na nohy. „Děje se něco?" zeptám se namísto odpovědi.

„Ne, jen..." zakroutí hlavou. „Omlouvám se."

„Nemáš se mi za co omlouvat. Nic se přece nestalo."

„Stalo," prohrábne si své krátké černé vlasy. „Po tom, co jsi včera řekl mi došlo, že... Vždycky jsi tady pro mě byl, když mi bylo nejhůř. Držela jsem se tě, jako záchranného lana a tobě to nejspíš nevadilo ale... došlo mi, že já tady vždycky nebyla pro tebe. A omlouvám se."

Nacpu do tašky poslední tričko a pustím se do boje se zipem. „Tak to není. Jsme tady pro sebe navzájem. Oba si vypomáháme." Sednu si na tašku, abych ty věci víc namačkal na sebe. Přejde ke mně a zatahá za zip, aby mi trochu pomohla.

„Taky mě mrzí, že jsme vyváděla kvůli Ester," řekne, když se nám to konečně povede a taška je zavřená. „V září jsem jí dala další šanci a ona ji zahodila, když..." pozvedne ruku ke svým vlasům. Normálně bych byl naštvaný. Měl bych být naštvaný, ale místo toho, cítím... empatii?

Konečně si dám jedna a jedna dohromady. Ester v danou chvíli přemohla žárlivost na Danielu, když si povídala se Sabinou a aby se před ní chránila... Ostříhala ji.

Emoce jsou zasrané svině. Utvrdí mě to v tom, že jim nebudu podléhat.

„Zařekla jsem se, že ode mě už si další šanci nezaslouží. Mrzelo mě, když jsem vás viděla si povídat v kuchyni."

Pohladím ji po paži. „Hele, není to přece moje kamarádka. Tou jsi ty a jsi ta nejlepší. Já jen chtěl být na chvíli jako ty. Chtěl jsem být hodný. Pokus si nepřeješ, abych si s ní povídal, tak..."

„Ne, to ne," přeruší mě rychle. „Nikdy bych ti neříkala, s kým se smíš bavit a s kým ne. Co bych to jinak byla za kamarádku?" věnuje mi milý úsměv. „Víš... agresoři jsou většinou lidi, kteří si své problémy vybíjí na ostatních. Nevím, jaký problém může mít Ester, ale ty bys jí s tím mohl pomoct. Svým způsobem jste si podobní."

Uchechtnu se. Tím prohlášením nemůže být daleko víc od pravdy. Ester se svými emocemi nechává zaslepit, kdežto já je potlačuju.

„Přidáš se na oběd?" ukáže na dveře. „Stáňa s Vanesou dělají kuřecí vývar. Prý na kocovinu."

°°°°

Celou dobu až do našeho odjezdu to je ujeté. Ujeté a divné. Vyhýbám se Mikyho pohledům i dotekům. Vidím na něm, že tomu nerozumí a dojde mi, že byl vážně až tak opilý, že si své vyznání nepamatuje.