Dohoda

8)

Dva týdny! Ten blbec se mi neozve dva týdny!

Jako jasně. Chápu, že jsem toho na něj naložil celkem dost. Měl by vůči mně určitý závazek a o to nejspíš nestojí a taky si to potřebuje promyslet. Možná si udělal seznam pro a proti a dopadl nerozhodně, takže teď neví, jak s tím naložit. Nebo se rozhodl to odmítnout a bojí se mi to říct.

Já do hajzlu netuším, co se té akvabele honí hlavou, ale může mi alespoň napsat.

Ve škole mě sice zdraví, ale tam o tom mluvit nemůžeme. A já mu psát první nebudu. Na to ať rovnou zapomene.

Ondra s Dančou na mě pořád tak divně čumí, jako by čekali, až jim řeknu, proč jsem tak napjatý, ale i když jsou to mí nejlepší kámoši, s tímhle se jim svěřit nemůžu. Je to věc mezi mnou a Mikym, a taky ho nechci omylem vyautovat. Tohle rozhodnutí je na něm. Myslím, že není připravený a ani ochotný to udělat. Což znamená, že je moje tajemství.

Super.

Místo toho ho zabíjím očima a doufám, že se na mě třeba podívá, ale ani to neudělá. Jen si zvesela povídá s kluky ve třídě a něčemu se společně smějí.

Každou přestávku. Každý den.

Já ho asi zabiju!

V pátek večer se rozhodnu navštívit další Hajdukovu párty. Tentokrát Ondru upozorním na fakt, že se chci pořádně opít a domů mě tahá on. Vezmu si na sebe své oblíbené červené vansky, světle modré džíny, bílý nátělník, který je až moc upnutý a bílou košili, kterou si samozřejmě nechávám rozepnutou. Moc dobře vím, že tímhle Mikyho rozhodím a poskytnu mu tak výhled na něco, co nemůže mít.

Pokud mě odmítne.

Košile mi úžasně kontrastuje s vlasy, které jsem si nedávno znovu obarvil, kvůli odrostům. Ta bílá se mi líbí, čím díl víc, a to jsem si jí zprvu nebyl jistý.

Takže ve výsledku plán, jak vykolejit Mikuláše může začít.

Jako první, čeho si všimnu, když vejdeme do Robinova domu je karaoke souprava, kde Hajduk zrovna mutuje písničku od Nightwish. Zní to naprosto šíleně, ale je skvělé, jak si nepřipouští připomínky ostatních. To se mi na něm líbí, dokáže si udělat legraci i sám ze sebe.

Mávneme mu na pozdrav, pozdravím se s několika lidmi objetím a zamíříme do kuchyně k přísunu alkoholu. Povede se mi postavit ke kuchyňskému baru vedle Mikyho, aniž by se mě všiml.

„Kohopak to tady máme," rozhodí rukama Stáňa a uculí se. „Kenny, Ondro, nazdar."

„Akvabelko," zvolám a všimnu si, jak sebou Miky lehce trhne. „Vypadáš, jako bys nás rád viděl. Zajímavá změna oproti minulé párty."

Miky se na mě konečně podívá a má to přesně ten efekt ve který jsem doufal. Očumuje. A to dost okatě.

„Tu tvou hezkou tvářičku vidím vždycky rád," Stáňovy koutky úst se povytáhnou ještě výš do tváří.

„Tedy Stáňo," na oko se zhrozím. „Nezatajil jsi mi něco? Já jen, jak moc bych tě mohl balit."

„Stačí pár lichotek a už nejsem akvabela," řekne všem přítomný v kuchyni a tím mě rozhodně dostane. „Co si dáte?"

„Pivo," řekne Ondra a já se místo toho, abych se nechal obsloužit natáhnu přes bar pro čistý kelímek a Kapitána Morgana, kterého smíchám s kolou. Všechen alkohol je vždycky hezky vyskládaný v kuchyni, takže všem po ruce.

„Vypadáš dobře," zaslechnu u ucha Mikyho hlas, ale je tak potichu, že mu skoro nerozumím, přes tu hlasitou hudbu.

Podívám se na něj a pozdvihnu jedno obočí. „Takže ty se mnou konečně mluvíš?" zeptám se a vůbec ne tiše. „Už jsem nedoufal. Kdybych na tebe nehodit tu bombu, znovu tě zaškatulkuju mezi vypatlané sportovce."