Dohoda

39)

Ten víkend, kdy se koná ples, mi Miky doslova přikáže, abych strávil noc u něj. Jeho máma do něj pořád hučí, kdy se u nich ukážu na večeři, kterou jsem jí slíbil už kdo ví kdy. Mám spoustu hlasitých a nedůležitých argumentů, ale nakonec souhlasím. Zjistil jsem, že jsem ten typ zamilovaného člověka, který svému partnerovi splní první poslední.

Všichni se drží pravidla plesu na téma LGBT, a tudíž je absolutní zákaz černé barvy. S Marií jsme byli nakupovat a sehnal jsem si bílé sako a košili stejné barvy. Mám v plánu si k nim vzít bílé skiny džíny a červené konversky.

Marie s Dennym mě autem odvezou před Mikyho dům a Denny uznale hvízdne.

„Pěknej barák," pokývá hlavou.

„Ta chata, o které jsem mluvil je jen o chlup menší," uchechtnu se. Popadnu vak se sakem a košilí, poloprázdnou tašku a vylezu z auta. Včera mi sundali sádru a já se tak konečně můžu volně pohybovat bez závěsu okolo ramene. „Díky za svezení," houknu a zamířím k Mikyho domu.

Otevřít mi přijde jeho sestra. Mám já to ale štěstí.

„Ahoj, Ludmilo," pozdravím ji zvesela, protože vím, že jí tím naseru.

„Jsem Lucie," opraví mě vztekle a přimhouří na mě oči.

„Pomiň, Luci-fere," opáčím a zevnitř domu zaslechnu smích jejího snoubence. To už se ke dveřím žene Miky, aby mě pozval dál, protože jeho sestra se k tomu nemá.

„Zdarec, Kenny," pozdraví mě s úsměvem Karel. „Pořád máš prořízlou pusu?"

„Nevzpomínám si na dobu, kdy to bylo jinak," pokrčím rameny.

„Ahoj, Kenny," usměje se na mě paní Ledecká a obejme mě. „Co ta taška?"

„Přišel jsem si pro svých třicet triček, které mi Mikuláš ukradl," kývnu na dotyčného.

„Jsou jen tři," opáčí.

„Leda ve snu. Mikuláši, já už pomalu nemám, co na sebe. Takže ti prošmejdím skříň a najdu jich minimálně třicet."

„Možná jsou tam čtyři," zakření se a společně vyjdeme k němu do pokoje.

Najdu jich osm. Doopravdy osm triček, které mi chybí ve skříni a nevěřím mu ani nos mezi očima, když mě ujišťuje, že jich víc nemá. Dokonce objevím i svůj červený šátek. Naposledy jsem ho měl, když jsme hráli u Hajduka na zahradě a já se pokoušel vystřízlivět v jeho koupelně. Tenkrát jsem ho sundal a hned na to mě Miky poprvé políbil.

S šátkem v ruce se na něj podívám s otázkou v očích, ale on se jen výmluvně usměje. Taky si všimnu mého vzkazu, který jsem napsal na papír v korejštině, když neměl mobil. Je připevněný špendlíkem k nástěnce mezi několika jeho fotkami. Stojí na něm mám tě moc rád. Nevím, jestli si to už stihl přeložit.

Sejdeme dolů na večeři, kterou k překvapení všech, uvařila paní Ledecká. Upekla kuře s bramborami a je to naprosto nepoživatelné. Horní strana je dopečená tak akorát do podoby uhlí a ta spodní by nám svou syrovostí dokázala uhnat salmonelu.

Když si do ní Karel s Mikym rýpnou nejméně po třetí, jídlo skončí v koši a paní Ledecká raději objedná pizzu. Do hodiny jsme po jídle a usazení na gauči.

„Proč sedíš na zemi?" zeptá se mě Lucie a Mikuláš za mnou se uchechtne.

„Jsem zvyklý," odvětím. „Naši jsou hodně konzervativní a zakládají si na pravidlech etikety, stolování, držení těla. Když jsem se od nich odstěhoval, dělal jsem všechno naopak."