Dohoda

20)

Ty dva týdny před Vánocemi utečou jako voda. Brácha se mě minimálně třikrát pokouší přesvědčit, abych jel s nimi k našim a já ho minimálně pětkrát pošlu do háje. Na štědrý den, když s Marií odchází to zkouší znovu, ale tentokrát oba přidají smutný psí pohled.

„Nechci tě tady nechávat samotného," skočí mi Marie kolem krku. Dárky jsme si předali už ráno. Říkal jsem jí, že nic nechci, ale ona a Denny mi stejně něco koupili.

„Prosím tě, jsem v pohodě. Vážně," zahuhlám jí do vlasů.

„Ale mě to vadí. Cítím se hrozně."

„Nerozmyslíš si to? Našim by to nevadilo," přisadí si Denny. „Máma by to určitě ocenila."

„To se vsadím," pronesu ironicky. „Berte to tak, že když tam nebudu, nebude mít kdo vám kazit Vánoce," pohladím Marii po paži. „Protože to by se mi rozhodně povedlo."

Oba si rezignovaně povzdechnou. Marie mi ještě vlepí pusu na tvář a už je vystrkám ze dveří, aby mi nekazili můj volný den.

Neberu to tak, že jsou Vánoce. Pro mě jsou jen prázdniny s tím, že Denny není doma. Hurá!

I když od té doby, co jsou ti dva spolu, tady moc času netráví. Obzvlášť rychle zmizí, když je tady Miky, aby nám dopřál soukromí. Čehož aktivně využíváme.

Odpoledne strávím menším úklidem a taky vařením. Můj vánoční oběd se skládá z kuřete na paprice a těstovinami. I když to vaření trochu přeháním. Jen zapnu mikrovlnku. Ráno mi uvařila Marie. Údajně mi uvaří cokoli si řeknu a já si poručil tohle. Na můj vkus, můj čas strávený o Vánocích až moc řeší. No tak budu sám. Já si ty dva dny samoty rozhodně užiju. Dneska jsou u našich a hned zítra jednou k Mariiným rodičům na oběd a vrátí se až večer.

Po večeři si roztáhnu gauč, nachystám si Morgana se zázvorovým tonikem, udělám spoustu popkornu a pustím si maraton Saw. Nejsem si jistý, co to vypovídá o člověku, kterého to neskutečně baví. Třeba jsem utajený sériový vrah a nevím o tom.

Jsem skoro na konci prvního dílu, když se ozve zvonek. Divný. Denny si klíče bral a určitě by se pro ně nevracel tak pozdě večer. A o Vánocích. Věděl by, že mu zítra otevřu.

Další, co mě napadne je, že by mě mohli unést. Jako v tom filmu a já pak budu nucen si uříznout nohu, abych se dostal z pout a zachránil se.

Hlavou se mi honí různé scénáře, kdo by to mohl být, když jdu ke dveřím. Snad ne nějaký soused se zaseknutou kostí v krku. Nevím, jak bych byl schopný jim v této situaci pomoct.

Jenže když otevřu dveře, není to žádný soused ani násilný vrah a ani můj bratr. Zírám do obličeje Mikulášovi, Daniele a Stáňovi.

Huba mi málem vypadne z pantů. „C-co tady děláte?"

„Co asi?" řekne Danča, s lahví vína se prodere kolem Mikyho a vejde do bytu. „Mikuláš se zmínil, že jsi na Vánoce sám, tak jsem se vysrali na rodiny a jsme tady."

„Cože?" vyjeknu. „Ale to snad..."

„Klid, prosím tě," odbude mě a souká se z kabátu. „S našima jsme si Vánoce užili před dvěma hodinami a teď bych akorát seděla na prdeli v pokoji a pouštěla si filmy. Víš, jak nesnáším ty trapné pohádky, co vysílají každý rok pořád dokola. Už mě to nebaví. Ti dva na tom byli podobně, tak jsem je zlanařila a místo abychom koukali u sebe doma, řekli jsme si, že tě překvapíme."

„To jste ale... To jste nemuseli," nervózně se poškrábu na zátylku a koukám na usměvavé tváře kluků.

„Tak co je, Jungu?" osloví mě Stáňa. „Pozveš nás dál, nebo budeš pořád čumět?"