Dohoda

11)

Týden Mikuláše ignoruju. Ale na mou obranu, může si za to sám.

Když jsem v pondělí dorazil do školy s úsměvem na tváři jsem jeho i Stáňu pozdravil. Tak jako každý den. Na Mikyho jsem chtěl ještě mrknout, protože... Prostě proto. Ale nic z toho nebylo. Oba se tvářili, jako by jim uletěly včely a nadhodili ten svůj pohled chudák kluk.

WTF? Proč kurva?

Měl jsem chuť ty jejich obličeje srazit k sobě a mlátit je tak dlouho, doku se zase nezačnou tvářit, jako nesnesitelní pablbové. Takže jako normálně. S oběma jsem zkrátka přestal mluvit a ani se na ně nedokázal podívat. Miky mě dokonce bombardoval zprávami.

Debil.

Trochu se zklidnili ve čtvrtek. Všiml jsem si, že s nimi na chodbě mluvila Danča. Musel jsem jí osvětlit důvod mé návštěvy na Alešově párty, když jsem se tak usilovně bránil tam jít. A tak jsem na Stáňu žaloval. No co? Nasrali mě.

Takže jim Daniela buď děkovala, nebo po nich křičela. Nemám tušení, protože jsem se zařekl, že je budu ignorovat, dokud se trochu neuklidní a nedostanou ty své emotivní grimasy pod kontrolu.

Proto mě ani trochu nepřekvapí, když se v sobotu večer u mých dveří zjeví Miky. Rukama se opírá o futra a naštvaně na mě zírá. Pořád jsem mu neodepsal na žádnou z jeho zpráv.

Chvilku se přeměřujeme pohledem, ale nakonec to vzdám a zamířím zpátky do kuchyně udělat si čaj. Dveře zůstali otevřené.

„Chceš kafe?" zeptám se, když za ním zapadnou a on si skopne boty a sundá si bundu.

„Jako vážně?" zavrčí ve chvíli, kdy se dostane do mého zorného pole. „Týden ignoru a ty se mě zeptáš, jestli si dám kávu?"

Pokrčím rameny. „Měl jsem své dny," pokusím se o vtip, ale on se ještě víc zamračí. Nachystám hrnky na čaj a kávu. Sice si o ni vyloženě neřekl, ale na kávě je závislý. Dává si ji i před spaním, což nechápu. Je to nápoj, co má člověka probudit, ne uspat. „Hele, před chvílí jsem dorazil z práce. Jsme vyčerpaný a mám tak akorát chuť si pustit film a jít spát, tak mi řekni, co máš na srdci a vypadni."

„Dobře," opře se dlaněmi o barovou linku. „Dle tvého postoje, mluvila Daniela pravdu. Znásilnili tě," řekne rozhodně a přimhouří oči. Alespoň je naštvaný a nelituje mě.

Lžička, kterou jsem do teď držel v ruce, cinkne o hrnek a já koukám do Mikyho očí. Mám chuť ho praštit. I Danielu. I sebe.

„Řekl jsem, že je to přehnané. Nikdo mě..." zhluboka se nadechnu a vydechnu. V duchu napočítám do tří, než znovu promluvím. „Nikdo mě neznásilnil, ano? Tak to pusť z hlavy a ty vaše ublížené grimasy si strčte do prdele," zavrčím.

„Za to se omlouvám, ale..." zaboří si ruce do vlasů. „Jsem vytočený. Jak to mohl někdo udělat? Tobě, vždyť..."

„Mikuláši přehráváš," udeřím na něj. „Nic se sakra nestalo."

„Tak mi to vysvětli," zakřičí. „Protože já si pod tím neumím představit nic jiného. Je to jako noční můra, která se mi přehrává pořád dokola v hlavě, tak mě vyveď z omylu. Moc tě o to prosím."

Povzdychnu si. Zaliju Mikymu kávu a sobě čaj. Hrnek mu podám a pohodlně se opřu o kuchyňskou linku. „Byl jsem v klubu. Ne poprvé samozřejmě, ale tou dobou jsem začal navštěvovat gay bary. Připletl se tam ke mně jeden kluk. Byl hezký a milý. Koupil mi pití, protože mě nenalili. Bavili jsme se, tancovali. Normálka. Pak už si jen pamatuju, jak jsem se vzbudil v jeho posteli, na telefonu přes dvacet nepřijatých hovorů od Dennyho a těch zpráv ani nemluvit. Jediný důkaz, že jsme spolu spali, byla bolest v pozadí. Nic víc," pronesu rozhodně. „Když jsem to řekl Daniele, udělala ze mě oběť znásilnění, protože mi ten týpek dal něco do pití a já mu tak k sexu nemohl dát souhlas. Doopravdy mám chuť ji za to praštit," zakroutím hlavou nad tím broukem, co nasadila Mikulášovi do hlavy. „Nikdo mě nenapadl, nezmlátil, nedržel nůž pod krkem. Neměl jsem ani modřiny, prostě nic. Byl to jen sex."