Dohoda

13)

„Co je to Julie a fantomové?" zeptám se Robina.

Nedávno mi poslal sesbíraný play list našich spolužáků, co by si přáli zahrát na večírku u něj doma. Jeho rodiče budou samozřejmě zase v trapu, jako vždy. Politická kariéra je hold náročná.

Miky se ke mně nakloní, aby mohl play list vidět v mém telefonu a ke mně zavane jeho vůně. Pořád tak dokonalá, jako vždy. Sedím na Stáňově místě, zatímco on se usadil na to mé a povídá si s Dančou. Nikomu ze třídy neušlo, jak se na lavici drží za ruce. Takže to rande přece jen klaplo.

„Netuším," pokrčí přede mnou Robin rameny. „Ani nevíš, jak dlouho mi trvalo se těmi blbostmi, co mi posílali probrat."

„A kolik práce, to teprve zabere nám," odfrknu si.

„Párty je za dva týdny. Zvládnete to ne?"

„Hm..." podrbu se na zátylku. „Snad. Jo. Mělo by to být v cajku," přikývnu, ale už teď vím, že nás čeká spoustu práce.

„Co děláš po škole?" drcne do mě Miky.

„Proč? Zveš mě na rande?" zakmitám na něj obočím a Robin s Davidem se rozesmějí. „Ne počkej, ty už víš, kam zahrabeme tu mrtvolu."

„Potřebuju pomoct s ájinou," vysvětlí mi a já se zamračím. Tohle není naše klíčové slovo pro rozdáme si to, takže to nejspíš myslí vážně.

„Divný," řeknu upřímně. „Ale dneska je tvůj šťastný den. Po škole nic nemám."

„Super, díky."

„Ještě, že jsem takový expert na ájinu," podotknu a jdu vyhnat Stáňu ze své židle.

°°°°

„Tohle je váš dům?" Huba mi klesne až na hruď.

Mikuláš mě po škole navedl na autobus a skoro hodinu jsme projížděli městem, než jsme dojeli do jedné vilové čtvrti. Ten barák je snad větší, než mají Hajdukovi, a to je co říct.

Vede mě brankou, přes pečlivě udržovaný trávník k domovním dveřím. Ve chvíli, kdy je otevře se na něj vrhne pitbul teriér, který položí své obří tlapy na Mikyho ramena a olízne mu tvář.

Já se s křikem schovám za jeho záda.

„Neříkej mi, že se bojíš psů," vysměje se mi.

„Rozhodně ne," bráním se, ale pořád se nechávám zaštítit jeho tělem. „Jenže tohle není pes. To je hovado s příbuzenstvem ke zlo vlkům."

„Neposlouchej ho Zoey, ty jsi krásná," zahuhlá na psa, jako by to bylo mimino. Přišlo by mi to vtipné, kdybych se ovšem nedíval do očí toho krvežíznivého monstra.

Zoey se nejspíš dostatečně přivítala se svým páníčkem a teď věnuje pozornost nově příchozímu. Tedy mě.

„Já umřu, že?" zatahám Mikyho za paži a on vyprskne smíchy. Zahlídnu, jak poklepe rukou ve vzduchu a Zoey si na ten popud sedne.

„Zoey je z útulku. Normálně tam na takové psi nenarazíš, ale jako štěně ji týrali až napadla svého předchozího majitele. Měli ji utratit, jenže já si ji vzal. Jsem taky jediný, koho na slovo poslechne. Máma z ní šílí."

Kdybych tvrdil, že to na mě neudělalo dojem, lhal bych. „Fajn, tak jí řekni, aby mě nezabila. Mám ještě celý život před sebou."