Dohoda

4)

„Brácha s tebou nešel?" dloubne do mě Ondra u autobusu před školou.

„Musel do práce," odvětím. Jeho rodiče si zrovna povídají s dalšími dospělými kousek stranou.

„Prosím kluci," přiřítí se k nám Danča. „Slibte mi, že mi celé tři dny budete dělat společnost každou vteřinu, kdy to jen půjde. Já to v chatce s tou kačenou vážně nedám."

„Neboj zlato," chytnu ji kolem ramen a pokusím se ji uklidnit. „Budeme s tebou celé dny a klidně i noci pod širákem."

Ona ke mně zvedne pohled a rozesměje se, což bylo přesně to, čeho jsem chtěl docílit. „Ty a pod širákem jo? Tak abych to vyfotila na památku, protože ta představa je nesmyslná."

Hodíme tašky a kufry do zavazadlového prostoru autobusu a na učitelův pokyn nastoupíme. Svou kytaru si beru s sebou. Nebudu riskovat, že se mi s mým miláčkem něco stane.

Sednu si na sedadlo vedle Danči a Ondrovi nezbude nic jiného než se usadit před nás vedle Lindy. Ondra za ní pálí snad už od prváku, ale ona ho nikdy nebrala víc jako kámoše.

I když přes léto se spravil. Nabral trochu svalové hmoty a dlouhé vlasy, které měl vždycky mastné a padaly mu do očí najednou začal zavazovat do drdolu na temeni. Říct, že vypadá šukatelně je asi moc, obzvlášť když je to můj kámoš, ale u rande na slepo bych se při pohledu na něj neotočil a neodešel pryč. Třeba mu Linda dá šanci.

Hned po nás nastoupí naši spolužáci z béčka a mě padne pohled na usmívající se Mariku.

„Prý jste nasrali Kučerovou," houkne, když projde kolem mě.

„Jsme hold banda kreténů," zakřičím na celý autobus, aby mě všichni slyšeli. A můžeme vyrazit.

Celou cestu držím Danielu kolem ramen pro menší morální podporu. Říct, že je nervózní je nejspíš slabé slovo a já nevím, jak jinak bych jí měl pomoct.

Pár lidí do mě dloubne, abych jim zahrál na kytaru, ale nemám náladu. Daniela není jediná nervózní z nového uspořádání v chatkách. S peckami v uších sleduju ubíhající krajinu z okna autobusu a psychicky se připravuju, až stanu Mikymu tváří v tvář. Jen my dva. Sami. V malé chatce.

To nedopadne dobře.

Docela mě i rozhodí, když po víc jak hodině cesty učitelka prohlásí, že jsme na místě.

Moc rychle a malá psychická příprava.

S Dančou nijak nespěcháme. Vystoupíme mezi posledními a stejně tak si vezmeme i tašky. Očima vyhledám Mikyho, který na mě kývne a ukáže na klíčky, ve své ruce.

Čas nadešel.

„To zvládneš," pošeptám Daniele do ucha a vlepím ji pusu do vlasů. Svá slova jsem říkal převážně sobě, než jí.

S tlukoucím srdcem se zařadím po bok Mikymu, který nás vede ke společné chatce. Je jich tady asi třicet, takže pro každou dvojici jedna, rozestavěné do několika řad s čísly nad dveřmi. My dostali číslo šest. Přesně na okraji jedné řady.

Miky otevře dveře a nám se naskytne pohled na malou místnost, která smrdí zatuchlinou až se zašklebím. Po stranách stojí dvě válendy a mezi nimi vysoká skříňka.

„Kterou chceš stranu?" zeptá se mě a já sebou trhnu leknutím. Celou cestu sem nepromluvil ani slovo. Nečekal jsem to.

„Nemám žádnou vyhraněnou," pokrčím rameny.

Vejde dovnitř a své věci odhodí na pravou postel, takže já se uvelebím nalevo. Shodím ze zad kytaru a pustím se do vybalování. Jenže když se otočím, abych se ho zeptal, kterou poličku v té pidi skříňce chce, stojí zase těsně za mnou a mě to připomene ten okamžik, kdy tohle udělal na Hajdukově párty.