Dohoda

Epilog

Mikuláš

O 12 let později

Zrovna vyjdu z obchodu s potravinami a s taškou v ruce, když mi pohled padne na velký billboard, na kterém je obličej mého manžela.

Vytáhnu telefon a udělám si s billboardem fotku, kterou mu ihned pošlu se slovy, že má toho nejlepšího fotografa na světě. Tedy mě.

Sednu do auta a rozjedu se k našemu domu, který je ani ne dvě minuty cesty od obchodu. Zaparkuji v garáži a vydám se do domu, kde na mě ihned skočí naše čtyřletá dcera v závěsu s naší chůvou.

„Eleno?" skloním se k té malé princezně a její ručičky se mi obmotají kolem krku, tak jí zvednu z podlahy a vyrazím do kuchyně. „Kde máš tátu?"

„Tatínkovi není dobře, říkal," zahuhlá mi do krku. Koutkem oka mrknu na Sofii, ale ona jen pokrčí rameny.

„A neříkal, jestli ho bolí bříško nebo hlava?" ptám se dál, ale ona zakroutí hlavou až mě její černé vlasy zašimrají na tváři.

„Sofie přijela, aby si se mnou hrála. Říkal, že si musí jít lehnout a nemám za ním chodit, abych se prý nenakazila."

„To má pravdu," postavím Elenu na zem a otočím se k Sofii. „Je všechno v pořádku?" zeptám se tiše. Tohle se mu moc nepodobá, aby nechtěl trávit čas se svou dcerou.

„Nevím, pane Majku. Váš manžel mi zavolal, jestli bych nemohla přijet pohlídat Elenu. Neptala jsem se, co s ním je. Udělala jsem mu kuřecí polévku, ale ani nepřišel dolů na oběd."

„Dobře," povzdechnu si a znovu se skloním k Eleně. „Zůstaň tady se Sofií. Já se zajdu podívat na tátu."

„Vezmi mu polívku, co jsme uvařili," vběhne do kuchyně a ukáže na hrnec na plotně. „Ať je mu líp."

Jak přikáže, tak musím. S tácem vyjdu nahoru do naší ložnice, kde najdu Kennyho sedět na podlaze opřeného o postel s flaškou drahé whiskey.

„Zlato?" oslovím ho a on ke mně zvedne oči. Z láhve toho zatím moc nezmizelo, ale jde poznat, že je značně opilý. „Neměl bys pít s jednou ledvinou," vyčtu mu, odložím tác na postel a roztáhnu závěsy.

„Kurva, Mikuláši," zaskuhrá a zakryje si oči.

„Takhle my ale nemluvíme," poučím ho. Od té doby, co jsme adoptovali Elenu u nás doma nepadlo jediné sprosté slovo. Jistěže s tím měl Kenny problém.

„Na to dneska seru," odvětí.

Zamračím se a posadím se vedle něj na podlahu.

„Přes deset let ses nenapil," konstatuji fakt a podívám se na flašku alkoholu v jeho ruce.

„Zapomněl jsi," řekne a já přemýšlím, co mi uniklo. Výročí jsme měli nedávno, narozeniny měl na jaře a Elena je má až v zimě.

„Dobře. Asi jsem vážně zapomněl. Řekneš mi na co?"

„Dneska ho pustili na svobodu," odvětí a napije se z lahve.

„Do hajzlu," povzdechnu si. Tak na to jsem úplně zapomněl.

Po tom, co Aleš Kennyho pobodal, ho odvezli do nemocnice. Málem to nepřežil, protože mu ten nůž vytrhl ze zad. Ještě teď mám před očima, jak jsem se snažil zastavit krvácení a měl celý oblek od krve. Kennymu vzali poškozenou ledvinu a přibyla mu tak další jizva na zádech.