Dohoda

33)

„Ty sis je upravila," vyjeknu na Ester v pondělí už ve dveřích do třídy.

„Moje máma je kadeřnice. Snad sis nemyslel, že s tím účesem půjdu do školy? Nebo vůbec mezi lidi?" odfrkne si a pohodí svým novým sestřihem.

„To ale nikdo nepozná, že jsem tě stříhal já." Odhodím bágl na lavici. „To jsi posrala, Roková."

„Proč by se od tebe nechala stříhat?" ozve se Sabina ze svého místa. „Ester nikoho nenechá sáhnout na své vlasy. Krom své mámy."

„Odplata, třeba?" mrknu na Danču a ta zčervená a vykulí oči.

„Tak to by mě zajímalo, jak se ti to povedlo." Sabina se zvedne ze židle a přejde k Ester, aby si ji prohlídla zblízka. S tím mikádem vypadá jinak, ale pořád má ten povýšenecký obličej. Ten se nezmění.

„Dvě láhve chlastu, deprese a blbý nápady," opáčí Ester a odstrčí Sabininu ruku, když se přiblíží k jejím vlasům.

„A to byl jeden z těch lepších nápadů," ozvu se do ticha a Ester vyprskne smíchy.

„Pěkný," usměje se nervózně Sabina. Obě po sobě nervózně pokukují a přijde mi, jako by mluvily beze slov. A nejspíš doopravdy jo, protože najednou je mezi nimi všechno v pohodě.

O přestávkách si spolu povídají a několikrát jdou po škole na kafe. Ale Ester se pořád nepřesune zpět na své místo. Pořád sedí vedle Lindy přímo přede mnou i když jí to Sabina několikrát navrhne.

Stejně tak pořád okupuje náš stůl ve školní jídelně. S Marikou si padla do noty.

Dny se střídají rychlostí blesku. Některé jsou v pohodě, ale jiné – jako třeba dnešek – na hovno.

Normálně si povídám s Dančou a Stáňou na chodbě a když se otočím k odchodu, narazím do Mikyho. Překvapeně se na sebe podíváme a mnou projde mravenčení, jako vždy, když je v mé blízkosti.

Už se nadechuju, že bych se mu omluvil, nebo třeba vyklopil, jako moc mi chybí. Nebo jinou blbost, co mě zrovna napadne.

Ale dřív, než stihnu otevřít pusu, mě obejde a pokračuje v chůzi. Založím si paže na hrudi, abych se nesesypal na veřejnosti, ignoruju lítostivé pohledy Daniely a Stáni a vydám se na oběd.

Ve školní jídelně si koupím jablko, protože nemám vůbec hlad, nasadím si sluchátka a plivu své myšlenky do notesu. Sluchátka mi pomáhají úspěšně ignorovat dění okolo, ale nepočítal jsem s novou přísedící, která je zvědavá jako opice a neví, že některé věci jsou zkrátka soukromé. A že když mám sluchátka, nechci s nikým mluvit.

Ester mi vyškubne můj notes zpod rukou až na něm zanechám rýhu tužkou.

„Seš blbá?" vyjeknu. „Vrať mi to."

Několik lidí se po nás nechápavě podívá, protože nejsem zrovna potichu a přehluším půlku jídelny. Včetně sousedního stolu, u kterého sedí akvabelky. I s Mikym.

Posunu si sluchátka za krk a natáhnu ruku k Ester naproti sobě, aby mi vrátila můj notes.

„To jsou tvé písničky?" zeptá se, ale místo aby mi ten notes vrátila, čte v něm.

„To je soukromé!" Pokusím se jí ho vyškubnout, ale uhne mi. „Ester neser!"

„Písničku, co jsi složil pro svého milého jsme slyšeli," odfrkne si. „V čem je tohle jiné?"

„Ty jsi tu písničku pro někoho složil?" vyhrkne Marika. „Tu, na které teď pracujeme? Ty s někým chodíš?"

„Ne," odseknu. „Vrať mi to."