Nic necítí... všechno mu je fuk. Ani na rodině mu nezáleží. Všechno je pro něj temný. Má bezcitné srdce, tvář z kamene, oči plné hněvu a smutku a duši temnou jako je on sám. Ovšem je tu chlapec, který mu je protikladem. Který k němu začne něco cítit...
George Pov: Uběhli už dva dny a dnes by měli přijít výsledky. S tátou jsem mluvil a říkal, že si stejně tady našli barák, takže se sem přestěhují. Jsem nadšený z toho, že uvidím konečně svojí sestřičku, ale to že potkám tu tátovo novou přítelkyni... no. Moc ji potkat nechci. Zrovna se koukáme s klukama na film jelikož už je po škole a je hnusně, takže není co dělat. Karl se mazlí s Nickem a já s Dreamem pozorujeme ten film. V tu chvíli mi zavolá neznáme číslo a já vydechnu a odejdu do koupelny do zvednout.
„Dobrý den pane Davidsone. Se vší lítosti vám chci oznámit, že jsme vám zjistili leukémii rakovinu krvinek. Byly bychom rádi, kdyby jste se co nejdříve s vaším rodinným opatrovníkem zde stavili, aby se mohla zahájit léčba" nemohl jsem nic říct. Byl jsem v šoku. Jediné čeho jsem byl schopný bylo ze sebe vydat pár slz. Ten pocit, že mám stejnou nemoc jako měla má matka, díky které zemřele, je strašný.
„Pane Davidsone?" Ozval se opět hlas doktora a já se trochu zapamatoval.
„A-Ano... dobře. Děkuji za informaci nashledanou" položil jsem mobil na umyvadlo a začal jsem brečet. Nemohl jsem tomu uvěřit. Umírám. Mám stejnou nemoc jako má matka. Co když to také nezvládnu? Snažil jsem se uklidnit a přestat brečet, což se mi celkem povedlo. Ihned jsem to zavolal tátovi a on si první myslel, že si dělám srandu, ale pak zjistil že ne... začal také brečet a to mě také rozbrečelo. Slyšel jsem klepání na dveře a tak jsem pouze zakřičel ať ten co je za dveřmi vypadne a to je vše. Složil jsem se na zemi a začal jsem vzlykat...
Dream Pov: Za dveřmi do koupelny se ozval brek a tak jsem začal klepat, ale nic. Zeptal jsem se Karla jestli nemá náhradní klíč a řekl, že má. Podal mi ho a já tedy odemkl dveře a v koupelně ležel George ubrečený a nejspíš usnul. Bylo mi ho líto a tak jsem ho vzal na princeznu a odnesl jsem ho do postele... zajímá mě, co se mu stalo.
„Co se mu stalo?!" Vykřikl Karl, když viděl Georgův stav.
„Nevím, našel jsem ho prostě v koupelně a spal" řekl jsem a přikryl jsem ho. Je mi jasné, že se něco stalo jen nevím co a zcela mě to znepokojuje. Stále si nejsem jistý s mými city k němu. Mám ho rád? Nebo ne? Proč to musí být tak těžký... Radši jsem nad tím přestal přemýšlet a šel jsem k sobě do pokoje, kde jsem se vysprchoval a chvíli jsem projížděl sociální sítě. Stále myslím na toho George... zajímá mě opravdu co se mu stalo. Zítra se ho zeptám. Čekal jsem ještě chvíli než přijde Sapnap a když konečně přišel, šli jsme spát.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Dobře- tohle byla trochu depresivní kapitola a taky vcelku krátká tak se omlouvám, ale nevím úplně teď o čem psát. Dobrou nooc:3
