Nic necítí... všechno mu je fuk. Ani na rodině mu nezáleží. Všechno je pro něj temný. Má bezcitné srdce, tvář z kamene, oči plné hněvu a smutku a duši temnou jako je on sám. Ovšem je tu chlapec, který mu je protikladem. Který k němu začne něco cítit...
Dream Pov: Byl další nový den... nový den bez George. Už teď mi chybí. Jeho smích, i když se moc nesmál, jeho hlas, jeho obličej a jeho osobnost. Nevím jestli to bez něho zvládnu. Vyruší mě klepání na dveře a teď si uvědomím, že je škola a právě teď klepe Karl na dveře, že jdeme. Vzbudím Sapa a rychle na sebe něco hodím a vyjdu ven. Jde vidět, že Karl toho moc nenaspal... asi mu taky chybí George. Vzali jsme sebou i Tommyho, Wilbura, Tubba a Ranbooa. Vzali jsme si na tác jídlo a sedli jsme si na naše obvyklé místo v rohu u okna. Začali jsme v tichosti jíst a pak začal Karl nové téma.
„No tak... co budem dělat dnes?" Zeptal se nás dohromady všech a kluci začali něco mlít. Já je moc neposlouchal, jelikož jsem přemýšlel nad tím, co právě teď dělá George.
* Došli jsme do třídy a posadili se. Sedl jsem si dnes vedle Nicka, protože věděl, že bych se jinak cítil osamoceně, jelikož tu není George. Teď jsme měli přírodopis a měli jsme supla, našeho ředitele, tak jsem musel dávat větší pozor. V tu chvíli začalo zvonit a tím pádem začala hodina. Náš ředitel vkročil do třídy a začal něco mlít.
„Vím, že probíráte něco jiného, ale myslím si že by jsme si mohli popovídat o nádorovém onemocnění neboli o leukémii. Jak jste si všimli, tak tu dnes chybí George a bude chybět ještě hodně dlouho, jelikož je právě teď v nemocnici a snaží se vyléčit. Leukémie je..." V tu chvíli jako by mi padl kámen ze srdce. Ne jen mě, ale i Karlovi, Nickovi, Tommymu atd. Přestal jsem kolem sebe vnímat okolí. On má leukémii a neřekl nám to? Proč nám to neřekl?! Vstal jsem a odešel ze třídy. Hned jsem si to zamířil na autobus, že hned za ním pojedu. Doufám že je v pořádku... nesmím ztratit i jeho.
George Pov: Byl jsem v takové té věci jak si tam lehnete a ono vás to pak začne snímat. Začali se mi zavírat oči, až jsem usnul...
Probudil jsem se až v nějakém pokoji a mou ruku svírala obrovská dlaň. Pootevřel jsem oči a cítil jsem se poměrně slabí.
„Kde to jsem...?" Šeptl jsem a ten člověk se na mě podíval a ihned mě objal. Měl hřejivé objetí... nádherné blond vlasy... počkat. Dreame?
„Georgi, tak moc jsem se o tebe bál. Proč si nic neřekl?!" Vykřikl a odtáhl se ode mě. Až teď jsem si všiml jeho rysů na obličeji, jak nádherné oči má.
„Promiň... nechtěl abyste se o mě báli..." Podíval jsem se do země. Opět ten pocit, že stále můžu zemřít a opustit mou rodinu a mé přátelé, mi vyvolalo slzy na tváři. Ani jsem si neuvědomil, že mě opět Dream objal.
„To nic Georgie... bude to v pořádku... budeš v pohodě" šeptne mi do tváří a pohladí mě po zádech.
„Nechci zemřít Dreame... j-já- nechci opustit mou rodinu a vás... nechci- já nechci-" začal jsem vzlykat a on mě utěšovat.
„Shh... to bude dobrý Georgie..." pohladil mě po zádech a po vlasech. Jeho hlas mě hrozně utěšoval... že mě to uspalo.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
(Awwwh ta Patcheees)
Pardon že nic nevyšlo hodně dlouho, ale neměla jsem čas a nevěděla jsem o čem psát. Včera se mi udělalo hodně špatně a tak jsem taky nemohla nic napsat, tak se omlouvám. Zkusím vydat ještě jednu kapitolu<33
