Nic necítí... všechno mu je fuk. Ani na rodině mu nezáleží. Všechno je pro něj temný. Má bezcitné srdce, tvář z kamene, oči plné hněvu a smutku a duši temnou jako je on sám. Ovšem je tu chlapec, který mu je protikladem. Který k němu začne něco cítit...
Clay Pov: Opět tady byl ten pocit. Jako by mi něco spadlo na rameno. Podíval jsem se na tu osobu co mi opět spí na rameni a byl sladký... vím, že jsem říkal, že nejsem gay ani bisexuál, ale můžu o někom říct, že je sladký ne? Kluci se podívali naším směrem a začali hned svrašťovat obočím.
„Nechte toho, nic k němu necítím" řeknu dost jasně najevo a jelikož vedle George seděl Will, tak jsem George postačil, aby spadl na Willovo rameno, ale on se omylem probudil. Kluci mě začali propaloval pohledem za to, že jsem ho probudil a já jen hlasitě polkl.
„O-Oh promiň já asi nejspíš na tobě usnul... omlouvám se... už si půjdu lehnout cítím se nějak slabě a jsem unavený" Ale ne... vyčítá si to. Jsem idiot...
„Georgi počkej. To je v pohodě. Vždy si můžeš zdřímnout na mém rameni" trochu jsem se zasmál a on se usmál.
„Jo díky" řekl a vstal a šel směrem k posteli. Vzal so ještě nějaký prášky a lehl si do postele.
„Už nejspíš spí. Tak co Dreame? Fakt k němu nic necítíš?" Začal se zubit Tommy a já ho jen propálil pohledem. Jim prostě nestačí říct ne. Oni furt budou otravovat.
„Řekl jsem už několikrát NE necítím. Už přestávám mít nervy, takže jestli nezavřeš tu svoji hubu Tommy, tak přes ni jednu dostaneš. Jestli si myslíte, že mě George změnil, tak se pletete. Jsem furt stejný a ani se s vámi moc bavit nechci. Jedině se Sapem a nechte mě už být" Řeknu a vyjdu z chatky. Možná jsem to trochu přehnal. Ale je to pravda, ne? George mě ani trochu nezměnil, nebo snad ano? Raději jsem se snažil dál nad tím nemyslet a šel jsem se projít.
Karl Pov: Když Dream odešel, tak jsme se celkem dost začali o něm bavit. Zkrátka jsme říkali jak moc je slepý, že nevidí jak moc ho George miluje a že mu je naprosto jedno co si myslíme. Dream nikdy nikoho neposlouchal. Poslouchal jen co mu říkal mozek a ne srdce. Teď bůh ví kam odešel a George zase spí 'opět'. Zajímá mě z čeho je tak unavený. Spí snad 15 hodin za den a furt by jen spal. No, jelikož máme za chvíli sraz měl bych ho vzbudit. Přišel jsem k jeho posteli a začal jsem ho pomalu budit. On nic, tak jsem ho trochu flákl, ale taky nic.
„Hej kluci? Nechce de vzbudit" řeknu trochu v panice a kluci ke mě proběhnou. Začnou s Georgem různě hýbat, ale nic. Začínám se o něho celkem bát.
„Počkejte já vím jak ho vzbudit" řekl Tommy a pousmál se. Přišel k Georgovi blíž a zakřičel mu do ucha.
„O MŮJ BOŽE DREAM SE PŘEVLÍKÁ A MÁ TOTÁLNĚ VELKÝ SVALY NA HRUDI" doslova zakřičel Tommy a to George probudilo. Aha? Dobře to komentovat nebudu.
„Co? Dream? Kde? Bez trika?" Začne se kolem sebe dívat a kluci smát.
*
Už hodinu jdeme nějakou cestou a už mě extrémně bolí nohy. Furt chodíme do kopce, z kopce a tak dále. Na Georgovi jde vidět, že už to fakt nezvládá, protože furt si dává pauzu a snaží se nadechnout. Nick si jde normálně rychlým tempem a já na něho koukám jako na debila, protože nechápu kde bere tolik energie a síly. George spí pořád a je vyčerpaný jako by uběhal maraton na 100km.
„Zlato přidej, jsi hrozně pomalý" propálil jsem Nicka pohledem, aby sklapnul a on tak udělal. Dále se mi omluvil a chytl mě za ruku.
„Promiň nemyslel jsem to tak" pousmál se na mě a já mu milý úsměv odplatil. Políbil jsem ho dlouze a dál pokračoval v cestě.
George Pov: Když jsem viděl jak se Karl s Nickem políbili a pak si normálně pokračovali v cestě a drželi se za ruku zatím co já tady umíral a snažil se pobrat dech, se mi chtělo začít brečet. Trochu té konverzace s Clayem mě celkem zasáhla u srdce... nic ke mě necítí a nemá mě tolik rád... furt si namlouvám, že nám to třeba vyjde a přitom jsem se zamiloval do heteráka. Proč je život tak nefér. Chtěl jsem už jít konečně domů... neměl jsem sem jezdit. Nikdo mě tu ani snad podle mě nechce. Ovšem hned jak jsem si to pomyslel mě někdo chytl okolo ramen. Byl to nikdo jiný než Willbur. Usmál se na mě a pomohl mi do toho kopce.
*
„Moc ti děkuju, že jsi mi na tý cestě tolik pomohl. Bez tebe bych už nejspíš zemřel" Zasmál jsem se a podíval se na Willa.
„Jasně vždycky. Ještě nám neumírej" Řekl a odešel. Trošičku jsem se zarazil, ale nechal jsem to být. Byl čas večeře (pardon, že vynechávám občas detaily, ale nikdy nevím co vše mám napsat) a tak jsem šel do jídelny za klukama. Vzal jsem si večeři i když jsem nechtěl a sednul si k nim. Povídali si s Clayem a když jsem přišel, tak zmlkli.
„Co je?" Zeptám se a sednu si k nim. Oni se na sebe podívají a nic neříkají. Cítím se tu celkem dost nechtěný.
„Jasně... stejně nemám hlad, tak... čau" řeknu, odnesu jídlo a i když na mě volali jsem je neposlouchal a odešel. Celkem mě to mrzí, že si tak nejspíš povídali o mě. Přijdu na chatku a začnu brečet. Proč musím žít takhle. Proč? Nic jsem nikomu neudělal, tak nechápu proč mě každý nemá rád, proč mě každý pomlouvá, proč se semnou nikdo nechce bavit a prostě co jsem komu udělal? Nechci žít nechtěný na tomhle světě. Stejně nejspíš zemřu, tak proč nad tím tolik přemýšlet, že? Utřel jsem si slzy a převlékl se do nějakého oblečení a lehl si na postel. Opět sám. Pomyslel jsem si a usnul.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Dnes trochu vtipnější zároveň smutnější a delší kapitola:) stále přemýšlím nad novým příběhem a předem říkám, že ending pravděpodobně bude happy:) asi to je vše? Nevím co dalšího říct dobrou:)
