Nic necítí... všechno mu je fuk. Ani na rodině mu nezáleží. Všechno je pro něj temný. Má bezcitné srdce, tvář z kamene, oči plné hněvu a smutku a duši temnou jako je on sám. Ovšem je tu chlapec, který mu je protikladem. Který k němu začne něco cítit...
George Pov: Probral jsem se v nemocnici a vše mě bolelo. Nemohl jsem ani pořádně otevřít oči. Snažil jsem se vzít zvonek, abych mohl zavolat doktora nebo sestřičku a když jsem ho konečně našel, tak jsem ho stiskl. Po chvíli přišel doktor Wenly. Lehce se na mě pousmál a sedl si ke mě na postel.
„Tak Georgi... nemáme dobré zprávy. Zhoršil se ti stav a ty bílé krvinky se ti dostaly i do tvého mozku... nejsem si jist jestli tě dokážeme uzdravit, ale budeme se nejvíce snažit" Pohladí mě po vlasech a mě steče slza po tváři.
„Kolik procent mám na přežití...?" Zeptám se ho a jemu sklesne úsměv.
„Nejspíš 15%..." já se kouknu k zemi a nic nevnímám.
„Něco mi slib... pokavad mě uzdravíš, tak si necháš ten tvůj cop a když ne, tak si budeš muset ustříhnout" Pousměju se na něco a on taky. Podá mi ruku a já ji příjmu.
„Platí" pousměje se na mě a já také.
„A... kde je můj táta?"
„Přijdou" Řekne a pak odejde. Já se podívám na mobil jestli mi něco nepřišlo a nic. Ani jedna zpráva a ani jeden telefonát. Povzdechnu si. To už na mě tak rychle zapomněli? Chvíli jsem dále přemýšlel než jsem se opět zhroutil a začal brečet. Nechci zemřít. Nejsem připravený opustit tátu, ségru, Claye, Karla, Nicka, Tommyho, Willa a více lidí. Nechci prostě zemřít, chci být už šťastný a být navěky s Clayem.
„Georgie?" Leknu se a kouknu se ke dveřím, tam stojí Clay a starostlivě se na mě dívá. Přiběhne ke mě a obejme.
„co se stalo?" Zeptal se a já se více rozbrečel. Začal mě hladit jeho chladnými dlaněmi po zádech.
„J-Já... nemůžu..." Silně ho obejmu a snažím se uklidnit. Snažím se zhluboka dýchat, ale nejde to. Něco mi v tom bránilo.
„Shh to bude v pořádku Gogy... budeš v pořádku" políbí mě do vlasů a usměje se na mě. Jeho přítomnost mě tak strašně moc uklidňuje. Obzvlášť jeho hlas. Pokaždé když ho slyším se mi objeví přes milion motýlků v břiše. Miluji ho, ale on mě ne.
„Děkuju... já jen... nechci zemřít" řeknu a začne mi téct slza. Dream ji palcem setře a políbí mě na čelo. Lehce mi zčervenají tváře a opět začnu cítit ten nepříjemný pocit v břiše. Měl bych si na ten pocit zvykat.
„Nezemřeš Gogy. Budeš v pořádku ano? Nedovolím aby se ti něco stalo, slibuju." Opět si mě vezme do objetí a společně si lehneme na postel. Já pomalu začnu zavírat své oči a upadnu do spánku s jeho objetí.
Dream Pov: Když mi George usne v náruči, začnu o nás přemýšlet. Proč jsem ho políbil na čelo? Proč se v jeho přítomnosti cítím tak dobře? Proč vždy začnu cítit ten nepříjemný pocit v břiše, když na mě promluví nebo když se mě dotkne? Přemýšlím nad tím sekundy... minuty... hodiny. Než se z toho přemýšlení proberu, tak někdo vejde do pokoje, nějaký doktor pravděpodobně a když nás uvidí, tak se usměje.
„Dobrý den, jsem doktor Wenly. Omlouvám se, ale musím vám sdělit, že návštěvy už jsou u konce a tak už musíte jít. Můžete přijít opět zítra" Smutně kývnu a rozloučím se s doktorem, ale u dveří se ještě zastavím a podívám na doktora.
„Bude v pořádku?" Zeptám se a on se ke mě otočí. V jeho očí jde vidět nejistota.
„Na to bohužel nemohu odpovědět. Bohužel je George vážně nemocný. Ty bílé krvinky se mu už dostaly i do mozku a já si nejsem jist jestli ho dokážu uzdravit" Začnu cítit bolest. Bez něho to nezvládnu. On je důvod, proč se opět směju a proč se opět cítím šťastně. Nedokážu ho ztratit.
„To znamená, že má tu leukémii i v mozku?" Ukápne mi slza a zavzlykám.
„Ano..."
„Děkuji, nashledanou" Řeknu a opustím pokoj. Začnu utíkat pryč z nemocnice, protože to je teď poslední místo, kde chci být.
*
Přijdu do školy a rychlostí dojdu do pokoje. Otevřu dveře a prudce je zabouchnu. V tu chvíli se zlomila a spadnu k zemi a začnu hlasitě brečet. Nesmí zemřít, nesmí mě tu nechat samotného, nesmí odejít. Já ho nechci ztratit.
„Dreame? Panebože co se stalo?!" Vykřikne Nick a přijde rychle ke mě. Úžasný... poslední co chci je, aby mě můj kámoš viděl brečet. Nic neřeknu a pouze ho obejmu. On mě začne hladit po zádech a uklidňovat mě.
„Nechci ho ztratit Nicku. Nechci o něho přijít j-já... já ho miluju Nicku. Ale nechci si to připustit..."
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Pardooon, že jsem celý víkend nic nevydala, ale nějak jsem vůbec nevěděla o čem psát. Budu se snažit vám to nějak vynahradit. Blížíme se už ke konci~ ale nebojte se. Ještě aspoň 7-8 kapitol zbývá. Možná i víc :)
