Nic necítí... všechno mu je fuk. Ani na rodině mu nezáleží. Všechno je pro něj temný. Má bezcitné srdce, tvář z kamene, oči plné hněvu a smutku a duši temnou jako je on sám. Ovšem je tu chlapec, který mu je protikladem. Který k němu začne něco cítit...
Dream Pov: Byl další nový den a já stále v depresích ležel na posteli a přemýšlel o Georgovi. Vím, že mi dal dost jasně najevo, že semnou nechce mít vztah, ale já ho i tak miluju... vlastně proč jsem tady a přemýšlím nad tímhle, když on leží v nemocnici a tento den může být pro něj posledním? Měl bych jít za ním a nějak ho rozveselit. Ale co když mě nechce vidět? Co když mě pošle pryč? No tak Clayi, nepřemýšlej takhle. George tě určitě moc rád uvidí. Povzdechl jsem si a vstal z postele. V tu chvíli do pokoje přišly kluci a usmívali se.
„Čau, proč se tak usmíváte?"
„Ale jen jsme se tě zastali a řekli Georgovi pravdu." Co že mu řekli? Jestli mu nějak slovy ublížili tak-
„Co jste mu řekli?!" Vyjel jsem trochu na ně a oni trochu ustoupili, když jsem se k nim přiblížil.
„No... jen že ranil tvé city a že ne vše je o něm"
„Co?! Děláte si prdel?! Jo sice ranil mé city, ale já ty jeho taky a ano. A teď je všechno o něm! Sakra kluci vždyť umírá! Už tu není lék, každou minutou nebo sekundou může zemřít a vy jste mu řekli tohle?! Víte jak ho to muselo ranit? Jdeme za ním" vezmu Nicka za rukáv od mikiny a táhnu ho směrem pryč ze školy. On se to snaží stále pobrat, ale jde i tak semnou. Kluci nám jsou v patách a já nastoupím pak na autobus s klukama, když přijede a čekám až přijedeme k nemocnici.
*
Jdeme s klukama k Georgovi do pokoje a já zhluboka dýchám a před jeho pokojem se zastavím. Nadechnu se a zhluboka vydýchnu. Tak jo... 1... 2... 3... otevřu dveře a uvidím na posteli ležet slabého George. Bez moci, bez síly, bez vlasů... je pouze slabý a těžko se mu dýchá. U nosu má nějakou hadičku přes kterou jde vzduch. Má na hlavě čepici, aby mu nebyla zima a je celý přikrytý. Jeho otec s jeho sestrou sedí u postele a drží Georgovu ruku. Dokonce tu je i doktor Wenly a nejspíš jen čeká až to přijde...
„G-Georgi?" Přistoupím k němu a posadím se na postel. Kluci to jen pozorují a jde vidět, že mají slzy na krajíčku stejně jako já.
„D-Dreame...? Já s-se oml-ouvám, že j-jsem tě ranil..." řekne slabě a občas mu i přeskočí hlas. Já chytnu jeho druhou ruku a pousměju se. Pohladím ho po hlavě a po tváři.
„To nevadí... Georgie i já se omlouvám. Miluji tě i když ty mě ne. Budu tady s tebou napořád... budu tu s tebou do konce Georgi..." Jeho rodina i kluci rovnou i s doktorem odejdou a nechají nás tu sami. Já si sednu a opřu se postel a George si dám na klín tak, aby stále ležel.
„Dreame já- já nechci umřít. Nejsem připravený prosím. Nechci tě tu opouštět! Ani svou rodinu a nebo kluky! Já se bojím... proč je tu taková tma Clayi- nic nevidím je tu jen temnota a já se bojím. Clayi neopouštěj mě prosím" začne brečet George a obejme mě. Mě začnou padat slzy a objetí stisknu.
„Shh... neboj se Georgi... všechno je v pořádku. Za chvíli už bude konec... neopustím tě... stále jsem tady lásko. Nezemřeš neboj se..." Poslední slova zašeptám a políbím George na hlavu.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Věděl jsem, že má slova jsou jen lež... miluji ho, tak strašně moc... nechci ho ztratit, ale nic s tím nenadělám. Hold nám hvězdy nepřáli.
Dobřeeee, nakonec tu budou ještě dvě kapitoly. Je to smutný:(. Pardon, že jsem zase nevydala žádnou kapitolu p víkendu, ale nebyla žádná motivace:(( Good night moonlights<33
