Nic necítí... všechno mu je fuk. Ani na rodině mu nezáleží. Všechno je pro něj temný. Má bezcitné srdce, tvář z kamene, oči plné hněvu a smutku a duši temnou jako je on sám. Ovšem je tu chlapec, který mu je protikladem. Který k němu začne něco cítit...
George Pov: Clay se mě dnes zeptal jestli mi něco není a upřímně... je mi fakt strašně. Hlavně mě i bolí hlava a jsem oslabený z toho výletu. Clay mezitím usnul a já byl já mobilu a ležel jsem na posteli. Chvíli jsem přemýšlel. Řekl mi, že mě má rád, ale myslel to v kamarádským smyslu a nebo myslel něco víc? Opravdu bych byl nadšený, kdyby ke mě něco cítil, ale až moc zase přemýšlím. Clay by mě nikdy nemiloval. To vím až moc dobře. Povzdychl jsem si nad tím a dál se věnoval svému telefonu, ale pak si někdo lehl vedle mě. Otočil jsem se a byl to Will.
„Ahoj? Co potřebuješ?" Zeptal jsem se ho a otočil se čelem k němu. Jelikož je o něco vyšší, tak jsem měl hlavu naproti jeho hrudi. (Maybe Georgebur?? ;)) ) On se ke mě podíval a zamyslel se.
„Nechceš si o něčem popovídat? Připadáš mi nějaký smutný" Zeptá se mě a pohladí po vlasech. Reálně proč se spolu chováme jako by jsme spolu chodili? Raději jsem se to snažil neřešit a začal jsem se mu svěřovat se vším. Věděl jsem, že moje tajemství je u něho v bezpečí.
„No... povídal jsem si s Clayem a omluvil se mu... svěřil jsem se mu, ale stejně to není vše. Prostě se cítím strašně na hovno Wille. Každý den mi přijde, že slábnu víc a víc a jsem více i unavený a už nemůžu. Miluji Claye, ale on mě ne. Není gay ani bisexuál a zabijí mě to, že jsme jen kamarádi. Už takhle prostě nechci žít... všem akorát ubližuju a bylo by lepší, kdybych už konečně zemřel jako moje matka" řeknu se slzami v očích a obejmu Willa pevně. On vsune (dirty mind right?) svou ruku do mích vlasů a pomalu mě začne po nich hladit. Přitáhne si mě blíže a obejme mě nazpět.
„Ach Georgi nebreč... netrap se tím a nic takového neříkej. Mě ani klukům si neublížil a nechci aby jsi zemřel. Mám tě rád, i kluci a byly bychom smutný, kdyby jsi tu už nebyl. Nevím jestli tě Clay miluje, ale jsem si jistý, že tě má rád a můžu se ho zkusit zeptat. Neboj se... budeš brzy v pořádku" Věnuje mi polibek do vlasů a já se lehce zčervenám. Pousměju se a odtáhnu se, on mi setře slzy z obličeje a usměje se na mě.
„Děkuji to Wille. Nevím co bych si bez tebe počal" Také se usměju a jelikož je čas večeře, tak vstanu a Clay se akorát taky vzbudí. Vydáme se do jídelny, která je tady kousek od chatek a vezmeme si zde jídlo a půjdeme si sednout někam do rohu. Začneme jíst, ale upřímně já toho moc nesním, jelikož se mi nechce do jídla a tak po zhruba třech minutách odnesu jídlo a přisednu si zpět.
„Georgi ty už jíst nebudeš? Vždyť si skoro nic nesnědl." Řekne mi Tommy a já polknu. Co mu mám teď říct? Že nemám hlad, protože umírám? Nebo, že se bojím přibrat a Clay mě pak už nebude mít rád?
„Nemám dnes noc hlad. Zítra se najím. Slibuju. A jsem navíc už unavený, tak dobrou noc." Řeknu a snažím se pousmát, což se mi moc nepovede. Vstanu a vydám se k odchodu než mě zastaví učitel.
„Georgi je ti dobře? Před chvíli jsi přišel to nebudeš jíst?" No skvělý, to mi ještě chybělo. Usměju se na něho a snažím se vymyslet co za lež mu řeknu. Rozhodnu se pro tu stejnou, kterou jsem řekl i klukům.
„No já moc nemám hlad a jsem hlavně už hodně unavený, tak chci jít spát"
„Dobře... tak dobrou noc" Zbaštil mi to.
„Dobrou!" Odejdu z jídelny a jdu rovnou do chatek. Převléknu se do Clayovo *spíš už do mé* mikiny a šortek a lehnu si na postel. Začnu čichat k jeho mikině, která stále voní jako on. Jediná věc, která mě dokáže uklidnit a uspat...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Pokusím se napsat ještě jednu kapitolu, ale nic neslibuju:-)
