Pomsta

3. kapitola

Z přítomnosti Briana jsem byla naprosto vykolejená. Oplakala jsem ho a měl být mrtvý. Najednou se na mě opět smál a díval se na mě jako tenkrát.

,,Máš radost?"

,,Ale jakto, že jsi naživu?" divila jsem se s otevřenou pusou.

,,To je velmi dlouhý příběh, Sáro, který ti rád povyprávím. Tedy pokud máš čas."

Nadechla jsem se a odsouhlasila bych mu všechno, jen aby opět nezmizel a nenechal mě tu samotnou.

Děkovala jsem Bohu, že mě vyslyšel a stal se zázrak. Měla jsem takovou radost.

,,Nevěřím tvé matce a obávám se, že za tu nehodu mohla ona."

,,Ale jak to můžeš tvrdit?"

,,Spousta věcí tomu nasvědčuje. Copak drží stále smutek jako ty a chodí v černém?"

Ukázal na moje černé kalhoty a černé sako.

,,Přišla jsem o druhého otce. Víš jaké je to zklamání, že se ráno vzbudíš a nemáš komu říkat ,,tati"?"

,,Víš, Sáro, tobě věřím. Proto bych se tě chtěl zeptat jak zemřel tvůj otec."

Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla.

,,Tu noc jsem se vracela domů a zaslechla jsem výstřel. Tenkrát jsem netušila, co to bylo za ránu, ale bylo to ono. Přiběhla jsem do kuchyně a otec tam ležel polomrtvý v kaluži krve." musela jsem dýchat, protože se mi o tom nehovořilo snadno.

,,Kdo to udělal?"

,,Nevím. Otcova slova si dodnes přemílám a nechápu, co tím myslel. Teď když jsi mi řekl, že se tě pokusila zabít. Zapadlo to jako puzzle do skládačky."

,,Co řekl?"

,,Řekl, abych si na ní dávala pozor."

,,Nechci ti brát falešné iluze o nevině tvé matky, ale jen jsi mě utvrdila, že je za tím ona."

,,Přeci by nezastřelila mého otce?"

,,Třeba to neudělala osobně. Podívej se, co udělala mně."

Podívala jsem se na něho a věřila mu každé slovo. Vedle něho bylo položené invalidní křeslo a já v ten moment jakoby dospěla. Zajímala mě jen pravda. Byla to moje matka? Dokázala by zabít otce a pokusit se zabít i Briana? Bolela mě ta předstva, ale musela jsem tomu přijít na jméno. Jestli to byla skutečně ona, nedokázala jsem si představit, co bych měla udělat nebo jak se zachovat?

,,Vždycky jsi pro mě byl jako otec, Briane!" chytila jsem ho za ruku.

,,A ty jako moje dcera, kterou jsem neměl."

,,Ty nemáš děti, Briane? Nikdy jsi mi neodpověděl, když jsem se ptala."

,,Mám. Seznámím vás. Pokud chceš taky zjistit, kdo může za smrt tvého otce, jsme ti k službám."

Vystoupila jsem z auta a povědomá tvář mi podala ruku, aby mi pomohla vystoupit.

,,Tebe odněkud znám." zamyslela jsem se.

,,Z parku. Přišel jsem si popovídat, ale nebyl jsem moc úspěšný." usmál se na mě.

,,No jo vlastně. Už si vzpomínám."

Ráda bych mu úsměv opětovala, ale do smíchu mi nebylo. Byla jsem zklamaná a vystrašená. Jestli skutečně matka udělala takové zrůdnosti, měla by pykat.

,,Možná bychom se měli sejít a probrat to všechno."

,,Děkuju."

,,Sáro! Hlavně nepodepisuj tu plnou moc."