Pomsta

27. kapitola

,,Co ti to přišlo za obálku?" zeptala jsem se matky.

,,Někdo mi napsal, že mě Thomas podvádí."

,,Ale prosím tě." usmívala jsem se a věděla, že pravda byla jiná.

Den před svatbou jsem musela pomalu začít jednat a připravovat plán. Přišla jsem domů a matka měla úsměv od ucha k uchu.

,,Sáro? Stalo se něco? Ty pláčeš?"

Vyndala jsem složku s otcovou vraždou a jménem vyšetřovatele. Hodila jsem jí na stůl a matka na mě vyděšeně civěla.

,,Tak je to pravda." začala jsem plakat.

,,Kde jsi to vzala? Já s tím nic nemám."

,,Vím všechno, mami, ale ráda bych se ti taky svěřila, co jsem udělala zase já."

,,Co?" podívala se mi do očí.

,,Něco jako ty, mami. Podrazila jsem vlastní rodinu, vlastní krev."

Zarazila se a nehybně čekala, co jí povím. Měla jsem radost, že jsem jí to mohla říct.

,,Tak mluv." nervózně vyčkávala a já si vychutnávala každou vteřinu.

,,Nechala jsi otce za chlapa, který za to nestojí."

,,Thomas za to stojí." zvýšila hlas.

,,Stůj si za tím, ale jednou toho budeš trpce litovat."

Nechala jsem jí, aby se udusila v té nejistotě. Odešla jsem z domu bez dalších slov. Cestou k Thomasovi, jsem zavolala Philovi a pozvala ho do baru na jeho rozlučku se svobodou.

Ještě mě čekalo si pořídit mobilní telefon s cizím číslem. Tu noc jsem poslala textovku na matčino číslo.

,,Dcera už to ví a zítra v sedm se dozvíš i něco ty o Thomasovi. V jeho bytě! Klíč je pod rohožkou."

Matku jsem znala a věděla jsem, že příjde přesně. Dalším krokem bylo to ráno poslat textovku i Brianovi, ale z Thomasova čísla. U něho jsem si nebyla tolik jistá, že dorazí, ale jakmile šlo o jeho syna, doufala jsem v to.

,,Prosím přijď po sedmé. Je to naléhavé."

Následně jsem jeho mobil vypnula a uložila do zásuvky. Jediné, co mě čekalo, bylo dostat znovu Thomase do postele. Naštěstí se mi to podařilo a zkontrolovala jsem čas. Jen pět minut do sedmé hodiny a bude po všem.

Jakmile jsem zaslechla dveře, snažila jsem se, aby Thomas vnímal něco jiného a mluvila jsem o tom jak miluje mě, i když to nebyla pravda, chtěla jsem aby to matka zaslechla. Byla jsem si jistá, že právě vešla a slyšela každé naše slovo.

Chtělo se mi smát, když vešla mezi dveře ložnice a přistihla nás. Ten její výraz, když spatřila nás dva. Zrovna nás dva!

,,Co tady děláte?"

,,Mami?"

Tohle nemohl Thomas nikdy vysvětlit. Oba nazí a přikrytí dekou. Hra skončila...

,,Sáro? Thomasi?" přikryla si pusu a začala brečet.

Z chodby se ozval další hlas. Hlas Briana. Matka zpozorněla znovu a vešla dál do ložnice. Thomas se začal oblékat, ale já jsem si nemohla nechat ujít ten pocit, který mojí matku stáhl dolů.

,,Thomasi?" objevil se ve dveřích Brian o holi a matka vyjekla šokem.

,,Co se to děje? Briane?"

Na tváři se mi objevil mírný úsměv, jak jsem pozorovala její pád na samotné dno. Všichni se dívali na ní a nezmohli se na slovo. Střetla jsem se s Brianovým pohledem a všiml si mého úsměvu.

,,Tak Paulo, jak se cítíš? Zrazená? Ponížená?" řekl Brian.

,,Proč?" brečela dál.

,,Proč jsi zabila Sáře otce a chtěla jsi i mě?"

,,To není pravda." zapírala.

,,Ale Paulo. Je ti teď dobře?"

Najednou matka přestala plakat a podívala se na mě s Thomasem.

,,Takhle to nenechám. Budete pykat, že jste mě takhle podrazili. To přísahám."

,,Já měla jediného rodiče a tím byl otec." řekla jsem pevně a rozhořčeně.

,,Vidíš, co jsi udělala? Zničila jsi mě, ale já mám krev na rukou. Já nemám, co ztratit, milá Sáro."

Sebrala se se vztyčenou hlavou a odešla. Sama to řekla. Zničila jsem jí.

,,To byla tvoje práce?" podíval se na mě Thomas.

Neodpověděla jsem, jen jsem zírala do země.

,,Tak odpověz! To jsi zařídila ty, že jo?"

,,Jo byla jsem to já a viděli jste ten její výraz. Samotné dno...až na samotné dno." zasmála jsem se škodolibě.

,,Ty jsi větší cvok, než jsem myslel." prohlásil o mně Brian.

,,Myslím si, že jsme rozpoutali válku."

,,Jakou válku? Nic nemá. Nic není její. Nemá peníze a nikoho, komu by mohla věřit. Je sama."

,,Ona si najde nějakýho chudáka."

,,To ještě neznáte mě. Však já jí zničím celý život. To vám tady přísahám."

Zavřela jsem se do koupelny a oblékla se. Posadila jsem se na okraj vany a brečela. Proč jsem brečela? Cítila jsem přeci radost a pocit výhry. Všechno skončilo. Plán vyšel, tak proč jsem tohle cítila?

Než jsem vyšla z koupelny, byla jsem tu sama. A byla jsem sama nejen v bytě, ale také v životě. Přesně jako moje matka.