Pomsta

35. kapitola

Když jsem si uvědomila, že tentokrát se to mezi námi stalo doopravdy a nehráli jsme žádnou hru, trochu mě šokovalo, kam až jsme se dostali.

Položil hlavu ke mně na polštář a dívali jsme se jeden druhému do očí. Zvedl dva prsty, aby mě pohladil po lícní kosti.

,,Jsi tak sladká, Sáro."

Zavřela jsem oči a přitulila se k němu zády. Položil si ruku pod moje prsa a spokojeně oddychoval do mých vlasů.

Ještě nikdy jsem nebyla tak zmatená jako nyní. Bylo mi s Thomasem tak dobře, ale zároveň mi přišel tak nedostupný. Připadala jsem si jako by byl úplně jinde než já.

Jakmile mě vzbudilo ranní slunce skrz žaluzie, probrala jsem se i z toho krásného snu. Thomas byl pryč. Beztak jsem se usmívala z doznívající eufórie. Stiskla jsem si k hrudníku polštář, z kterého jsem cítila jeho vůni.

Na mobilu na mě čekala textovka od Lucy.

,,Tak jak jste dopadli? Mě doprovodil domů Gino, ale nic se nestalo."

,,Mě doprovodil až do postele a stálo se toho hodně."

,,Musím s tebou mluvit."

,,Dobře. Ještě ti zavolám a domluvíme se."

Hodila jsem rychlou sprchu, oblékla se do úzkých džín a průhledného topu. Lehce jsem se nalíčila a odešla na snídani.

,,Bré ráno." pozdravila jsem Briana, který seděl sám nad novinami.

,,Tak jak jste si užili párty?"

,,Phil se ještě nevzbudil?"

,,Slyšel jsem, že to trochu přehnal s rumem."

,,Nemám se za ním jít podívat?"

,,Před chvílí u něho byl Thomas a ještě spal."

,,Když jsem přišla, už toho v sobě měl dost. Tak jsem bohužel nemohla zasáhnout."

,,Je dospělý, jeho boj."

,,Už víš něco o mém otci?"

,,Bojím se, že se nemám čeho chytit."

V poledních hodinách se Phil objevil v obýváku a vypadal vcelku v pohodě.

,,Jak ti je?"

,,Jak se to vezme." posadil se do křesla.

,,Kdybys něco potřeboval..."

,,Tebe." podíval se na mě.

,,Mám se o tebe celý den starat?"

,,Klidně celý život." usmíval se a já už věděla, kam tím mířil.

,,Tobě brzy otrnulo."

,,Když tě vidím, je mi líp."

Nebylo mi zrovna příjemné, že se mi snažil neustále cukrovat. Vzpomněla jsem si na to, jak mi Thomas řekl, že jsem sladká. To mě teprve zahřálo u srdce. Nechci to slýchat několikrát denně jen proto, aby mě získal. Chtěla bych slýchat pravdu a tak, aby to šlo přímo od srdce.

,,Sáro, dala bys mi šanci? Já vím, že jsem to včera pohnojil, ale chci ti dokázat, že o tebe vážně stojím."

,,Phile...promiň, ale..." zhluboka jsem dýchala a snažila se mu říct, aby se nesnažil.

,,Dej mi šanci."

Díval se na mě psíma očima, ale já jsem mu nechtěla dávat falešné naděje. Nic jsem k němu necítila a měla jsem plnou hlavu jeho bratra. Nemohla jsem mu přeci lhát.

Byla jsem na jednu stranu ráda, že se mi na displayi objevil příchozí hovor, který jsem si opodál přijala.

,,Prosím?"

,,Slečna Monetová?"

,,Ano."

,,Právě k nám přivezli vaší matku. Našla jí služebná. Předávkovala se léky."

,,Kruci, ve které nemocnici leží?"

Ačkoliv jsem jí nesnášela za to, co provedla, pořád to byla moje máma. Smály jsme se spolu a řešily holčičí trable. Vždycky myslela na mě a dávala mi lásku.

Nemohla jsem se k ní otočit zády, když se tohle stalo.

Vystřelila jsem jako šíp a jen na rychlo oznámila Brianovi, že matku odvezli do Brookdaleské nemocnice.

,,Jak je na tom?" vyšla ze dveří lékařka.

,,Děláme, co můžeme. Prosíme o strpení."

Posadila jsem se zpět na lavičku a nervózně sledovala hodiny.

,,Otec říkal, že odvezli Paulu do nemocnice. Jedeme za tebou." dovolal se mi Phil.

,,Díky."

Nebyla jsem schopná jediného slova a ještě ke všemu, když ani lékaři nevěděli jestli jí z toho dostanou. Během chvíle jsem zahlédla na chodbě Phila s Thomasem, kteří za mnou přijeli.

Okamžitě jsem vstala a bez jakéhokoliv přemýšlení jsem se vrhnula Thomasovi do náručí.

Dost nejistě mě objal také, ale až pak mi to došlo. Stáli jsme tam vedle Phila a já si nechávala utírat slzy od Toma. Nezmohla jsem se na nic.

,,Já vím, jak mi ublížila, ale nechci aby umřela. Udělej s tím něco."

,,Rád bych, ale nemůžu."

Když jsem nasbírala pár sil, abych se odlepila z Thomasova náručí, otočila jsem se na Phila a objala i jeho, aby mu to nepřišlo divný.

Konečně se otevřely dveře a lékařka potvrdila, že je mimo nebezpečí. Radostí jsem chytila Thomase za ruku a pevně jí stiskla. Phil si toho ani nevšiml, za což jsem byla vděčná.

K matce mě pustili jen na okamžik a beztak byla mimo sebe. Nemohla jsem se jí ani zeptat, proč to udělala?

Posadila jsem se k Thomasovi do auta na zadní sedačku a zavládlo tu hrobové ticho. Phil byl překvapivě tichý a já možná tušila proč. Neuvědomila jsem si dnešní reakci a vrhla se kolem krku zrovna Thomasovi. Vrátit jsem to nemohla a vrtat jsem se v tom nechtěla. U auta se hned sebral a šel do svého pokoje.

,,Promiň. Vůbec mi to nedošlo." podívala jsem se na Toma a litovala toho, co se stalo v nemocnici.