Pomsta

39. kapitola

Úlekem jsem nadskočila, když se prudce rozletěly dveře od kanceláře. Vešel do nich Morrison a tvářil se rozhořčeně. Chvíli jsem přemýšlela, co jsem udělala.

,,Stalo se něco?"

,,Datum narození." vyblafnul.

,,Druhého února." posadil se a pečlivě si mě prohlížel.

Někde se musel dozvědět, proč jsem za ním byla. Že by zjistil, že jsem jeho dcera?

,,Jsi ochotná jít na testy?" šokoval mě.

,,Jasně."

,,Chci to vědět hned." podíval se mi do očí.

Značně mě překvapil a umírala jsem touhou vědět, jestli je můj otec. Na klinice jsme si vyčkali několik desítek minut a ze dveří vyšla starší sestra.

,,Tady jsou výsledky." podala Nicholasovi obálku a odešla.

Oba jsme nedočkavě nahlíželi do listu a nakonec se na sebe vzájemně podívali. Stálo tu, že jsem skutečně jeho dcera.

,,Ty jsi nevěděl, že byla těhotná?"

,,Myslel jsem, že už jí došly výmluvy. Bylo mi jasné, že chtěla jen moje peníze."

,,Jen chci, abych věděl, že po tobě nic nechci."

,,Ale já po tobě ano."

Zděšeně jsem čekala na jeho odpověď.

,,Chci mít konečně alespoň jedno dítě na blízku." pousmál se.

Nemohla jsem uvěřit, že jsem ho našla tak rychle. Ještě ten den jsem se sešla s Brianem v restauraci a chtěla mu všechno říct.

Posadila jsem se k němu a chytila ho za ruku.

,,Tak je to skutečně můj otec."

,,Nevím, co ti k tomu mám říct. Jsem rád, ale nejsem moc nadšený z toho, že ti chce být nablízku někdo jako je on."

,,On mi neublíží."

,,To není nikdy jisté."

,,Briane, to by musel být nějaký šílenec."

,,A jak dobře ho znáš?" protočila jsem očima.

Vyšli jsme před restauraci a ještě se objali na rozloučenou. Nečekala jsem, že ucítím silnou bolest v boku. Jakmile jsem se podívala ke zdroji bolesti, všimla jsem si kravavého fleku na halence.

,,Sáro!" chytl mě prudce Brian a položil si mě na sebe.

Ještě párkrát jsem zaslechla, jak na mě volal mým jménem a pak už jsem ztratila vědomí.

Nabrala jsem ho až v nějaké místnosti, kde jsem nad hlavou uviděla jako první nějaké trubičky a kapačky. Cítila jsem se jako omámená. Oči jsem nedokázala držet otevřené a musela se silně přemáhat, abych rozmrkala únavu. Pohnula jsem rukou a ucítila, že jsem se někomu vyvlékla ze sevření.

,,Sáro?" poznala jsem Brianův hlas.

,,Co se stalo?"

,,Někdo tě postřelil. Říkal jsem ti, že tomu chlapovi nevěřím."

Nemohla jsem uvěřit, proč by to udělal.

,,Byl to určitě on?"

,,On přímo ne, ale nějaký jeho poskok. Nechal jsem ho vyhmátnout."

,,Mluvil jsi s ním."

,,Ne. Ty jsi pro mě důležitější."

Vzápětí dorazil doktor s dobrou zprávou, že šlo jen o škrábnutí. Ránu vyčistili a zašili.

,,Chci domů." žadonila jsem.

,,Dnes to nepůjde. Kvůli možným komplikacím vás můžeme propustit minimálně zítra ráno."

,,Ani nepřemýšlej nad tím, že bys odsud utíkala." mával nade mnou ukazováčkem Brian.

Vzal si doktora stranou a chvíli si povídali. Nečekaně se otevřely dveře a vběhl do nich Nicholas, můj otec.

,,Sáro!" zahlédla jsem jeho vyděšené oči.

Přeci by mě nenechal postřelit on.Musel v tom mít prsty někdo jiný.

,,Tati." usmála jsem se a řekla mu tak poprvé v životě.

,,Co se, k sakru, stalo?" vyptával se naštvaně.

Brian se k nám přidal a podal Nicholasovi ruku.

,,Brian Swift."

,,Nejste vy náhodou po smrti?"žasnul Nicholas.

,,Paula vás donutí ke spoustě věcí, abyste si zachránil život."

,,Nebo vás donutí, abyste ho měl zničený."

,,Copak, další do řady?"

Po delším rozhoru jsme se s Brianem shodli, že k tomu Nicholas neměl důvod. Nikdo jiný nás nenapadal.

Sotva se zavřely dveře za Brianem a Nicholasem, kteří si šli popovídat do kavárny, vešel Thomas. Podíval se na mě, jako bych za to mohla. Jako by mi to říkal.

,,Jak ti je?"

,,Jde to."

,,Kdy tě pustí?"

,,Zítra."

,,Takže je to tvůj otec?"

,,Je. Před chvílí odešli s Brianem."

,,A věříš mu?"

,,Paulu rozhodně dobře zná a taky se zdá, že mu dost ublížila."

,,Spíš mi pověz, komu neublížila."

,,Tobě." podívala jsem se na něho.

,,Všechno by přišlo. Stejně si to ještě odskáčeme."

Na noc jsem si nechala dát prášky na spaní, protože jsem nemohla usnout jak jsem horlivě přemýšlela.Kdo to jen mohl být?