Pomsta

6. kapitola

Dostal jsem se dál než jsem ten den vůbec doufal. Sama Paula mě pozvala k ní domů a já jsem se musel usmívat.

Zatímco šla Paula udělat kafe, vešla do obývacího pokoje Sára. Vypadala překvapeně, ale chovala se vcelku přijatelně. Možná si začala zvykat.

I přes Paulino naléhání, abych zůstal přes noc, jsem se zachoval jako kavalír nebo jako srab a odešel.

,,Tak co, něco nového?" uhodil na mě Phill.

,,Jsem na tom dobře."

,,Sára se dostává na stopu. Její otec zemřel Paulinou rukou ti říkám."

,,Nemám pochyb."

,,Dneska jsem se na tebe ptal." usmíval se na mě.

,,Co říkala?"

,,Že je z tebe hotová." řekl vážným tonem až jsem se nevěřícně zamračil.

,,To řekla doslova?"

,,Ne jen oklikou. Prý nejsi idiot."

,,Ses jí ptal?"

,,Jo a odpověděla, že ani ne." tlemil se mi.

,,No jasně."

,,Je pěkná, co?"

,,Ale, ale...že by se nám brácha zakoukal?" utahoval jsem si z něho.

,,Ještě řekni, že není pěkná."

Chvíli jsem se zamyslel, co vlastně mám říct. Sára byla kapitola sama o sobě. Nebyla jednoduchá na pochopení a nebyla ani snadná kořist. V devatenácti letech se chovala jako já dnes.

,,Když to říkáš." usmál jsem se na něj a nechal ho být.

Brácha byl na holky dost vybíravý a dost rychle ho přestaly bavit. Vzpomněl jsem si na naše dětská léta, kdy každý z nás dostal nějakou hračku a po pár dnech nás přestala bavit. Prostřídali jsme si je a i přes to to nebylo ono. Takhle jsme to měli oba i s holkama. Nejvíc nás na tom všem bavilo je získávat a oblbovat. Jakmile jsem dostal hlad, chtěl jsem jídlo, jenže copak, když se nasytím? Už jídlo nepotřebuju. Přesně takhle jsem to cítil i s něžným pohlavím. Všechny byly stejné a mě nebavil ten stereotyp.

Stačil jediný pohled, jediný úsměv a číslo jsem měl na baru. Takové holky mě bavily ve dvaceti, ale ne teď.

Abych udělal Sáře radost, přišel jsem na čas. Vešel jsem do kanclu a překvapivě tu nebyla. Posadil jsem se konečně do svého křesla a vrhnul se do další složky. Vrtal jsem se v tom dvě hodiny a nikde nikdo. Tedy respektivě Sára nikde.

,,Ahoj." vešla do kanclu a očividně plakala.

,,Ahoj."

Klopila neustále zrak a i kdyby mi něco spadlo do oka, ona by se mi do nich nepodívala.

,,Mám ti uhnout?"

,,Klidně seď."

Vypadala smutně a nechtěl jsem se jí vyptávat, protože by mi nic stejně neřekla. Po přečtení textovky na mobilu se sebrala a vyběhla z kanclu. Místo ní přišla Paula a culila se na mě jako bych jí dal právě milion.

,,Dal bys podepsat Sáře tady ty papíry?"

,,Jakmile se vrátí." odkýval jsem jí to.

Vzal jsem si desky do ruky a ze zajímavosti nahlédl, co chtěla podepsat. Zarazila mě plná moc k výběru z firemního účtu, ale nejspíš šlo o něco běžného. Dál jsem to neřešil a nechal jí to podepsat. Celý den se její nálada nezměnila a každou chvíli vypadala jako by se měla rozbrečet. Byla tak křehká a zranitelná. Toužil jsem vědět, co jí tak trápilo. Chtěl jsem jí být oporou, protože tu zřetelně neměla.

,,Děkuju, Tome." řekla z ničeho nic.

,,Za co?" divil jsem se.

,,Že se neptáš."

,,Kdybys chtěla, vyslechnu tě."

,,To je moje záležitost. Díky."

Nechápal jsem, jak mohla tak rychle dospět. Holky v jejím věku se prostě takhle nechovaly. Užívaly si mládí a lovily kluky v barech. Ona se takovým aktivitám nevěnovala. Momentálně žila prací a musel jsem uznat, že Brian na ní byl dost pyšný právem. S Paulou neměla nic společného, tím jsem si byl jistý. Peněz od otce se ani nedotkla a tím měla velké plus. Měl jsem na ní tolik otázek bez odpovědí, že jsem se z toho mohl zbláznit. Byla tajemná jak hrad v Karpatech.

,,Jak ti je, tati?" navštívil jsem ho.

,,Až jí uvidím se slzama v očích, poníženou a zrazenou, pak mi bude báječně."

,,Co ti řekl doktor ohledně té operace?"

,,V pátek jí podstoupím. Rozhodl jsem se." potěšil mě.

,,Je tu přeci ještě možnost."

Na páteční dopoledne jsem se netěšil. Chtěl jsem být s otcem, ale radši jsem šel do firmy. Sára o té operaci věděla a proto se mi zdála být ještě nervóznější než kdy jindy.

Seděl jsem v křesle těsně vedle ní, když jí někdo zavolal. Zvedla to a na pár vteřin mě chytla za ruku. Téměř mi jí rozdrtila. Věděl jsem moc dobře, proč to udělala a její gesto mě moc potešilo.

,,Děkuju za informaci. Jsem ráda, že už je to za ním." usmívala se do telefonu až jí zářily oči.

Musel jsem uznat, že jsem takhle její oči ještě neviděl. Vypadala tak jinak a bezstarostně. Jen kdyby věděla, jak skrývám svoje pocity pod úsměv, který rozhodně není od srdce.

Vstala a přešla k oknu.

,,Konečně se něco po dlouhé době povedlo."

,,Jsem rád i za tebe."

,,Půjdu dnes dřív. Klidně si vezmi taky volno." překvapila mě.