Pomsta

21. kapitola

Trpělivost přináší růže a mně přinesla úspěch. Jedno z nejlepších rán za poslední dobu. Zavřela jsem za sebou dveře a usmívala se jako pitomec. Skočila jsem na postel a zavřela oči, probralo mě zaklepání.

,,Jedeš do firmy nebo čekáš na Paulu?"

,,Jedu s tebou, ale vydrž pět minut."

Tentokrát jsem neměla moc času, ale elegantní kratší bílé šaty jsem navlékla v pár vteřinách. Namalovaná a učesaná už jsem byla, protože bez toho bych nevyšla za Thomasem ke snídani.

Vylétla jsem jako šíp a nasedla do Tomova auta.

,,Ten projekt musí být dnes hotový. V pondělí ho prostě prodáme."

,,Ty ho prodáš."

,,Já? Proč já?"

,,Z tebe minule nemohl spustit oči." ušklíbnul se.

V kabelce se mi rozvibroval telefon s Philovým jménem na displayi.

,,Ahoj."

,,Zdravím tě, krásko. Zítra to doufám platí?"

,,Jo jasně platí, ale jen na chvíli."

,,Nebudu zdržovat dlouho. Možná si tě vyfotím, abych měl památku a mohl bych se chlubit kámošům, s kým jsem se sešel."

,,Ty jsi blázen, Phile."

,,Hledal jsem na googlu nějaké přirovnání tvé krásy, ale ani diamanty nejsou hezčí."

,,Na googlu? Ty jsi vtipnej."

,,Proto na mě nejde zapomenout."

,,Nejen zapomenout. Budu se tomu smát celý den."

,,A já to neuvidím? Pošli mi selfie."

,,Phile, do zítra to vydržíš."

,,Stěží, ale zkusím to."

,,Ahoj."

Zavěsila jsem a Thomas si mě pozorně prohlédl. Nic neřekl, ale přála jsem si, aby něco řekl. Vystoupili jsme a vešli do zasedačky.

,,Čau." culil se Jason.

,,Ahoj." odpověděli jsme s úsměvem na tváři.

,,Ty jsi dneska nějak dobře naladěný."okomentoval Toma Jason.

,,Konečně bude projekt u konce a vrací se Paula." střetli jsme se pohledy.

Oba jsme věděli, že důvod byl jiný, ale že by to na něm bylo tak znát, to jsem nepoznala. Během obědové pauzy jsem si zašla do kanclu zatelefonovat Lucy.

,,Tak co plán?"

,,Dokonalý." zaradovala jsem se do telefonu.

,,Takže se už vymáčkl?"

,,Musím tě vidět, Lucy. Tohle nejde po telefonu."

,,Co jako? Jsem v práci a celý den budu jako na trní."

,,Má tetování na levém boku pod boxerkama." nastala chvíle ticha.

,,Pane Bože, že ty jsi s ním...kruci. Jaký to bylo?"

,,Až osobně."

,,To mi nemůžeš udělat."

,,Promiň."

Usmívala jsem se a zářila jako halogen. Měla jsem ho, dostala jsem ho. Nastala chvíle, kdy jsem musela pečlivě plánovat každý svůj krok.