Skleněná princezna

1. Krvavý zločin

Jasně osvětlená nemocniční chodba jen umocňovala zoufalství plukovníka Jana Straky. Díval se na dva svoje kolegy a nevěděl co říct. V hlavě mu pořád zněla slova z dispečinku. Střelba u Ruzyňské věznice, kapitán Hájek vážně zraněn. Velká ztráta krve, dvě střelné rány, možná nepřežije. Jak je se to jen mohlo stát, souviselo to snad s tím, před čím ho Petr varoval? Říkal, že se mu ten případ nezdá a oddělení organizovaného zločinu by ho nemělo uzavřít. Pěstírna marihuany velkého rozsahu a k tomu varna pervitinu. V pondělí se všichni na vedení shodli, že ten případ nechají uzavřít, ale Petr nesouhlasil. Tvrdil, že je za tím víc a může to souviset s tím případem co měli loni, prostě další část skládačky. Nevěřil mu a teď po tom co byl ve věznici za jedním z loňských zatčených ho někdo prostřelil. Kamery na Ruzyňské věznici jen zaznamenaly rychle jedoucí auto a záblesky střel, které Petra zasáhly do zad. Šel ke svému autu a neměl absolutně žádnou šanci reagovat. Rychlá pomoc vězeňské stráže zřejmě zabránila okamžité smrti. Bohužel lékaři tady ve vojenské nemocnici nebyli příliš optimističtí, operace nemusí dopadnout dobře. Poslouchal Petrovi kolegy jak se baví a mají obavy. On sám nevěděl co dál a tak začal znovu přecházet chodbou u operačního sálu. Už to trvalo skoro tři hodiny a zatím neměli jedinou zprávu. Fotografie z místa činu co dostal ho ještě víc rozrušili, byl to strašný krvavý zločin a pachatelé byli zatím neznámí.

Iva Malá seděla vedle kolegy a měla hlavu v dlaních. Tak dlouho, jsou tam už tak dlouho. Petr byl její mentor, když nastoupila na oddělení vražd. Byl to pracovitý nesmírně zásadový muž, který byl odhodlaný nikdy nenechat nevyřešený případ. Podívala se po Markovi, který seděl vedle ní. Byl to její a Petrův parťák, to on kdysi Petra k policii přivedl po jeho odchodu z armády. Teď tu seděl a nevěděl co má dělat. Opatrně mu dala ruku na rameno. "Neměli bychom ještě někomu zavolat?" Sama nevěděla komu, ale věděla, že měl nějaké přátele mimo Prahu. Byl hodně uzavřený zvlášť po rozvodu a s osobními věcmi se nikdy nesvěřoval, tedy jí ne. "Zatím nechci, vím komu bych měl volat, ale teď musíme počkat. Musí to zvládnout Ivo, prostě musí." Marek Kovář se podíval na svého šéfa, který bezmocně přecházel sem a tam. Cítil stejnou bezmoc jako oni. Věděl kdo je Petrova kontaktní osoba, ale zatím sem jeho kamaráda nechtěl tahat. Ne zavolá mu až ráno, to snad už bude mít lepší zprávy. Co by mu teď řekl, že Petr bojuje o život na sále? Tenhle druhý lednový týden zatím nepřinesl nic dobrého. Chtěl ještě něco říct, ale v tom se otevřeli dveře a objevil se lékař.

Primář Jiří Pudil se zadíval na tři páry očí, které ho sledovali, když vyšel ze sálu. Chápal je, protože všichni strávili poslední hodiny tady a čekali jak dopadne operace jejich kolegy. "Žije, ale následující hodiny budou kritické. Teď ho převezou na ARO." Plukovníka Straku znal dlouho a tak jasně viděl, že je rozrušený víc než kdy jindy. "Pokud následující hodiny přežije jak na tom bude?" "Jedna kulka zasáhla játra, bylo to vážné poranění třetího až čtvrtého stupně. Další kulka natrhla tepnu, ale štěstí bylo, že se mu dostalo pomoci hned na místě. Největší problém je velká ztráta krve, která společně s operací hodně zatížila organismus. Je to mladý muž v dobré kondici takže vyhlídky jsou dobré, ale jak jsem říkal teď se bude rozhodovat." "Díky doktore, kdy za ním budeme moct?" "Zatím určitě ne, ale budeme v kontaktu. Má rodinu, kterou je možné kontaktovat?" Iva viděla jak se šéf zarazil a i ona vlastně nevěděla komu by měla volat. V tom se ozval Marek, který měl očividně nejlepší informace. "Vím komu zavolat a udělám to hned, je to kamarád z armády. Petr ho má jako nouzový kontakt." Marek si oddechl, byl naživu, sice neměl vyhráno, ale byl naživu. Počkal než primář odešel a znovu si sednul na jednu z židlí na chodbě. Musel uskutečnit ten hovor brzo, protože informace o střelbě se brzo dostane do veřejného prostoru. Vzal tedy svůj telefon, přestože byla jedna ráno a vytočil číslo.

Adam spokojeně spal se Sid v náručí, když mu zazvonil telefon a vzbudil nejen jeho, ale i Sid. Pohled na telefon mu prozradil, že je po jedné ráno. A ukazatel volajícího ho probral úplně, protože hovor od kapitána Kováře nebylo nic co by měl čekat. "Marku, co je s Petrem?" Sid se zoufalstvím v očích sledovala jak Adam telefonuje. Chytila ho za volnou ruku a poslouchala hlas na druhé straně. "Omlouvám se za hovor v tuhle hodinu, ale Petra postřelili, teď je po operaci. Schytal dvě kulky a příští hodiny rozhodnou, ztratil hodně krve." Adam se podíval po Sid, které už tekly slzy po tvářích. Roky se takového telefonátu bál, vlastně od doby co mu Petr řekl, že ho ustanovil jako svůj nouzový kontakt. "Přijedu do Prahy co nejdřív, kde leží? Můžu teď něco dalšího udělat? Stalo se to při akci?" "Je na ARO ve vojenské nemocnici, nechám tu na vás kontakt a informace, že přijedete. Ostatní vám řeknu až tady v Praze, je to zlé moc zlé." Adam ukončil hovor a nechal se Sid obejmout. "Lásko musím do Prahy a nevím jak dlouho budu pryč. Miluju tě." "Adame se mnou si nedělej starosti. Hlavní teď je Petr a aby byl v pořádku. Ty jeď opatrně a hlavně mi dávej pravidelně vědět. Ostatním to řeknu já. Miluju tě." Sid už jen sledovala jak se Adam během deseti minut oblékl a zabalil si věci s čímž mu jen trochu pomohla. Políbila ho a doběhla s ním do garáže, poslední polibek a objetí. Pak už se jen dívala jak odjíždí a sama se následně odebrala sama do obýváku.