Skleněná princezna

3. Vyhlídky na život

Adam projel branou nemocnice a zaparkoval. Vydal se do chirurgického pavilonu kde byla i jednotka ARO na které Petr ležel. Došel až tam a otevřít mu přišla vrchní sestra, která už o něm věděla a čekala na něj. Vedla ho k jednomu z boxů a on přes sklo sledoval Petra jak je napojený na přístroje. "Chvílí vydržte, pan primář tu bude hned." "Moc děkuji." Adam se na ni usmál a ona odešla. Cítil se tak strašně bezmocný a věděl, že nemůže udělat nic dokud se jeho stav nezlepší. Takhle bezmocný se naposledy cítil v Afghánistánu. Od doby co se dal Petr k policie se tohohle bál, protože už jednou v přestřelce byl, ale tehdy to naštěstí skončilo jen škrábnutím na ruce. Teď tady ležel po střelbě do zad, navíc z projíždějícího auta. Petr byl příliš poctivý a profesionální takže mu přesně neřekl o co v případu šlo, ale tento týden v Praze uzavřeli drogový případ. Nemusel být génius, aby mu to spojení došlo, protože záběry z tiskové konference viděl v televizi. Podíval se na hodinky a zjistil, že už bylo po čtvrté ráno. Necítil únavu, ale jen strašnou bezmoc. Marně si lámal hlavu jestli u Petra v bytě najdou nějaké vodítko. Brával si práci domů a tak by ho to ani nepřekvapilo. Ze zamyšlení ho vyrušily kroky na chodbě za ním.

Primář Jiří Pudil došel z chirurgické části sem na ARO a ještě se stavil u kolegy, aby konzultoval stav kapitána Hájka. Jak mu vysvětlili on už neměl rodinu a jeho kontaktní osoba byl dlouholetý kamarád, který tak jako on sloužil v Afghánistánu. Došel až k němu a po představení ho poprosil, aby si šli sednout na lékařský pokoj. "Budeme tady mít větší klid." "Díky, že jste si na mě udělal čas i v tuto hodinu." "Nic se neděje kapitána Kováře znám dlouhé roky a tak mu rád vyhovím." "Jak na tom Petr je? Vím jen co mi řekl Marek a byl jsem na místě činu, takže mám představu jak moc krve ztratil." Jiří se na hosta podíval a přemýšlel jak moc důležitý tenhle člověk musí být, aby s ním takto jednali. Než stihl odpovědět na chodbě se ozval hlas, který ho volal a následně do pokoje vešel kolega Richard Vyšerma. Adam čekal co se dozví, když se tu objevil někdo koho nečekal, neviděl ho už pár let. Spousta jeho bývalých kolegů k němu docházelo, on sám to vzdal po pár sezeních, ale občas se potkali na nějakém srazu veteránů. "Adame, rád tě vidím a jak vidím vzal si to z domova rovnou sem." Adam vstal a přivítal se s Richardem. "Jeho kolega mi volal krátce po jedné ráno."

Jiřímu došlo, že ti dva se znají opravdu dlouho a muselo to být asi ještě z Afghánistánu, kde Richard sloužil a pak pomáhal veteránům po návratu z misí. Teď si znovu všichni sedli a on jim řekl jak to vypadá a jaké jsou vyhlídky na život pacienta. "Takže následujících dvacet čtyři hodiny bude kritických?" "Ano a nejvíc mě trápí ta ztráta krve, bylo štěstí, že tam byla okamžitá pomoc a zastavili to tepenné krvácení. Jenže i přes to všechno to je i s operací pro tělo obrovská zátěž." "Zůstanu v Praze jak dlouho to bude potřeba, je něco co můžu teď udělat nebo na co se potom připravit?" "Adame to bude asi záležet a Jiří to potvrdí jak rychle se podaří Petra probrat. Teď je v bezvědomí a je to tak i lepší. Pak bude následovat rekonvalescence v řádech týdnů." Adam Richarda poslouchal a věděl, že bude muset něco vymyslet. "To nebude problém, až to bude možné nechám ho převést k nám do nemocnice, abych ho měl pod dohledem. Potom může být u mě doma." "To zní jako dobrý, plán a pokud by všechno šlo nejlepší možnou cestou tak za několik dní by převoz do jiné nemocnice mohl proběhnout. Pak ovšem bude potřeba, aby se šetřil, pomalu rehabilitoval, bude mít dietu." Nakonec se rozloučili a Adam v Richardově doprovodu odešel z oddělení. Zastavili se na prázdné chodbě.

"Adame tohle ty sám nezařídíš a jak ho znám tak najatou sestru odmítne. Možná by byli spíš lepší lázně, nebo pomoc Aleny." Richard sledoval jak se Adam začal smát a vypadal, že se baví tím jak teď něco nepochopil. Na chodbě se trochu uvolnila atmosféra a Adam se bavil, protože k Richardovi se očividně novinky ještě nedonesli. "Travíš málo času se starými veterány. Pro tvoji informaci mám už pár měsíců přítelkyni, kterou jsou navíc o vánocích požádal o ruku. Taky už i Lenka je doma, protože nechtěla dál studovat a vrhla se do práce ve sklárně." Richard šokovaně sledoval Adama a nemohl tomu uvěřit. Pravda byla, že byl teď pár měsíců ve státech a tak holt neměl čerstvé informace. "Páni jsem v šoku, ten zázrak bych někdy moc rád potkal. Myslel jsem, že snad se nikdy nepřeneseš přes minulost což ovšem platí i o Petrovi." "Prostě se to stalo, mimochodem kdy s tebou Petr mluvil naposledy?" "Než jsem odletěl do San Diega, takže v únoru, proč?" "Byl úplně zahrabaný do práce, ničilo ho to a poslední týdny to bylo jen horší." "Dobře budu počítat s tím, že si s ním musím promluvit? Opravdu ho vezmeš k sobě?" "Až přijde čas tak ano i kdyby to mělo být za použití násilí. Uvidíme co se bude dít dal. Rád jsem tě viděl a zůstaneme v kontaktu." Richard se díval jak Adam odchází a kdyby nebylo těchto tragických okolností tak by byl jenom šťastný. Takto mu nové informace kazilo Petrovo zranění, snad se brzo probere a začne se uzdravovat.