Téměř skryté tajemství

Začátek všeho

Všechno to začalo mým otcem.

Vždy si přál dceru, ale narodil jsem se já. Moje mamka při porodu zemřela a otec se od té doby s jinou ženou nikdy nevídal. Jelikož si přál dívku, nutil mě mít dlouhé vlasy, oblékat se jako dívka, včetně malování i chování. Všem příbuzným a sousedům řekl, že se narodila holčička, i když se měl narodit chlapeček.

Všichni si mysleli, podle mé hladké tváře, že jsem skutečně holka, jenže tomu tak nikdy nebylo. Myslel jsem si, že je to normální a že jsem opravdu holka, tedy alespoň do doby, než mi začal mutovat hlas, proto jsem musel část osmé a celou devátou třídu zůstat doma a mít domácí školu. Nebylo mi to ani trochu příjemné, ale zároveň jsem to bral pozitivně, měl jsem čas na přemýšlení a zjišťování nových informací.

„Tati, půjdu do školy". Pověděl jsem klidně do kuchyně, kde si četl noviny. „Ukaž se", noviny dal stranou a já se mu musel ukázat v oblečení, které naštěstí nebylo na tělo. „Hm, není špatné, uprav si trochu vlasy, jsi nějaká rozcuchaná". „Ano tati". Odvětil jsem slabě a vyšel ven z baráku. Není mi to příjemné, když semnou mluví jako s holkou, jenže nemám odvahu něco říct.

Představte si, že já už jsem konečně na střední, bohužel ne na takové, jaké bych chtěl, ale jsem. Nastoupil jsem na obor truhlář a jsem jediná "holka", která nastoupila od založení školy roku 1842. Mám trochu obavy, ale zase zároveň se i těším. Táta mě tam přihlásil, i když jsem dal jasně najevo protesty. Nemělo to vůbec cenu se s ním o tom bavit. Jakmile si dupne, není cesty zpět.

Na tuto školu chodí pouze kluci, žádná holka by nechtěla dělat elektrikáře, truhláře, tesaře, zedníka, nebo dokonce klempíře. Buďme upřímní, jakmile by sem holka přišla, je v háji. Nemyslím tím, že by jim obor nešel, ba naopak. Mám na mysli to, že kluci budou jak splašení, když zjistí, že k nim na školu, kde do teď byli jen kluci, přijde nějaká holka.

Stojím před školou na velkém nádvoří a všude kolem mě chodí kluci. Nervózní už jen pocitově a to nepočítám, jak na mě volají. „Čau, neztratila ses? Nebo na někoho čekáš?" Optal se mile tmavovlasý kluk se zelenýma očima. „Ne, neztratila jsem se, ani nečekám. Mám tady studovat", pověděl jsem mile a s úsměvem. Zmateně pootevřel pusu a zamrkal. „Studovat tady? A co studuješ prosím tě?" Zněl trochu mrzutě, jako kdybych jim tu snad něco kazil. „Truhlařinu", odvětil jsem tentokrát já mrzutě a vydal se do školy. Jakmile jsem vešel, nevěděl jsem ani kudy se vydat. Prostě jsem šel po schodech a po chvilce narazil na větší ceduli, kde byli napsané třídy a jména. Trochu jsem si oddechnul, našel své jméno i třídu a vyšel do druhého patra, kde by se měla třída nacházet.

Naštěstí tu ještě nikdo nebyl, a tak jsem usedl do lavice úplně vzadu u okna, co nejdál ode všech. Musím uznat, mají to tu pěkně zařízené a celkem i dost lavic, na to, že do téhle třídy má nastoupit pětadvacet lidí. Chvíli jsem si tak projížděl internet, dokud jsem neslyšel hlasitý mužský řev typu „Ty kreténe, neser se do věcí, do kterých je ti úplný hovno!" Zaraženě a překvapeně svůj pohled zvednu na dveře, které se začali otevírat a konverzace ustala hned, jakmile mě zahlédli. Vešli dovnitř a posadili se o dvě řady vedle, takže blíže ke zdi. Bylo jich celkem pět, chvíli si tam mezi sebou šuškali. „Hele, nespletla sis školu?" Optal se někdo, ale mě se na to nechtělo nijak reagovat. Jen jsem na ně letmo pohlédl a nadále je ignoroval. „Co, někdo si sežral jazyk vole, nebo co". Rýpnul si a já odložil telefon na stůl, zkřížil ruce a podíval se na ně. „Někdo mě naučil, neumíš-li říct něco pěkného, neříkej nic". Odvětil jsem, vzal mobil a dál brouzdal internetem. „Brácho, ta tě dobře setřela", začal se někdo smát a téměř do vteřiny se přidali další. 

Aby bylo jasno, každá dívka/slečna/žena, která nastoupí na "chlapecký" obor, má u mě respekt. Co se týče tématu truhlařina, beru to ze své zkušenosti, takže mě prosím hned nehroďte za to, že sem tam něco spletu.

Tento příběh mě napadl z ničeho nic a jelikož píšu více příběhů najednou, kapitoly budu vydávat jednou týdně. Doufám, že se Vám zalíbí 😊