Téměř skryté tajemství

Vyděšen ve škole

Ucítil jsem nepatrné pohlazení po tváři, na které mám monokl. Prudce jsem se odsunul a narazil zády ke zdi. Vyděšenou tváří pozoruji osobu, která zkoumala mou tvář. Jenže jsem musel usnout a můj pohled je teď dost nejasný.

„Promiň, nechtěli jsme tě vyděsit". Pověděl na obhajobu Ondra a lehce se pousmál. Vytáhnu sluchátka a vrátím je zpět do krabičky. „To je dobrý, jen jsem usnula". Sluchátka jsem uklidil do tašky a zívnul si, když taška byla těsně u země. „Unavená?" „Ano", protřel jsem si oči, abych se trochu probral. Ale kdo by čekal, že se mi bude chtít spát ještě víc. „To vidím u tebe poprvé, že spíš ve škole. Děje se něco?" Optal se zvědavě Petr. „Jen mi to moc nejde moc usnout poslední dobou. Bude to v pohodě". Vřele a mírně falešně se usmál. „Jsi si jistá?" Vojta je v tomhle dost podezřívavý. „Jsem". Ještě víc falešně jsem se usmál a já si vnitřně říkal, proč to vůbec dělám. Bylo by snazší říct pravdu než jim takhle lhát.

Uvědomil jsem si, že jsem spal skoro čtyřicet minut ve třídě a nikdo z nich mě neprobudil, tedy až na ty opičáky vedle mě. Marek však ještě nepřišel. Jeho místo bylo prázdné, jako kdyby ještě ani nepřišel. „Dobré ráno Růženko". Pověděl Honza, který vešel do třídy. „Proč Růženko?" Podiveně jsem zvolal a trochu nahnul hlavu do strany. „Když jsi šla do třídy, já se zrovna přezouval. Jenže když jsem vešel, ty už si byla úplně KO". Zvolal pobaveně, odložil si mobil na lavici a přešel k nám. „Nevím, co se děje, že najednou spíš ve škole, ale pokud to neřekneš nám, řekni to aspoň učitelům. Pomůžou ti". „Proč si každý myslí, že mi něco je". Už trochu mrzutě jsem zvolal, zkřížil ruce na hrudi a opřel se o opěradlo židle. Chvíli jsem propaloval lavici, dokud se znovu neotevřeli dveře a v nich stál Marek.

Když všechny dozdravil, pohlédl na mě a jeho úsměv opadl. Rychlou chůzí se ke mně rozešel, jenže já v tom uviděl otce, který je rozzuřený. Vstal jsem, obešel lavici, kolem které procházel a utekl na chodbu.

Srdce mi buší jako o život. Proč jsem utekl před Markem? Vždyť mi nic udělat nechtěl. Usedl jsem ke stolu a držel se za hruď. Zvláštní pocit mi teď sužovalo srdce.

„Junto?" Promluvil mužský hlas a mě tím strašně polekal. Vyděšeně pohlédnu na svého třídního, který si mě zmateně prohlíží. „Jsi v pořádku?" „Pane učiteli, to jste vy. Jo, jen jsem se zamyslela". Zkusil jsem falešný úsměv, ale slzy, které se mi hnali do očí mi trochu kazily plány. „Pojď semnou do kanceláře". Poukázal rukou a čekal až vstanu. Pomalu jsem se postavil a pomalejším krokem šel za ním. Do kabinetu vkročil první a odsunul židli. „Posaď se". Svou židli si přisunul blíže, jakmile jsem se posadil.

„Copak se děje. Poslední dobou si všímám, jak jsi nějaká roztěkaná". Setřel jsem si slzy, které téměř stihli spadnout a pokusil se o úsměv. „Ne, nic se neděje. Všechno je v pořádku". Zahleděl se mi na tvář, jako kdyby ho tam něco hypnotizovalo. „Co se stalo, mě to můžeš říct". Pověděl poklidně s hřejivý úsměvem. Kéž by takový měl i otec. „Pro-problémy doma", lehce jsem koktnul a ucítil další vlnu slz. Učitel se natáhl někam za sebe a podal mi kapesníky. „Jaké problémy". „To je na dlouho a za chvíli začne hodina". Chtěl jsem vstát, ale ihned mě zastavil. „To je v pořádku, omluvím tě". Jen jsem hleděl do svého klína a nevěděl kde začít.