Téměř skryté tajemství

Policejní stanice část 2.

„Dnes se vrať domů a zítra se tu zastav. Klidně už hned ráno, bude to tak lepší a budeme na to mít více času". „Dobře. Děkuju Vám". „Neděkuj. Měj se". „Ahoj Kaseme". „Nashle".

Domů jsem došel mnohem rychleji než během na policejní stanici.

Doma jsem si ošetřil rány, které celkem dost štípali, ale zvládnul jsem to přežít. Nějakou dobu mi to dalo zabrat a když jsem uviděl, jaký je čas, zalezl jsem do pokoje a rovnou ulehl do postele.

Ani sám netuším jak, najednou bylo ráno. Bohužel jsem se v noci dost často probouzel a nic příjemného to nebylo. Když jsem se probudil, tak vždy alespoň dvacet minut jsem byl vzhůru, protože mi to nešlo usnout. Bylo zvláštní tu být sám a pocit, jako by kdyby tu stále byl, mi naháněl strach.

Najezený a připravený jsem šel na policejní stanici. Vzal jsem si na sebe konečně něco chlapeckého. Bílé volné triko, volnější pohodové kalhoty s menšími dírami na kolenou a černou mikinu na zip. Kapucí na hlavě a vlasy ve volnějším culíku. Bylo fajn se cítit tak volně.

„Dobrý den". „Dobrý den, přejete si?" pověděl se slabším úsměvem jeden ze dvou policistů. „Ano, hledám pana Tomáše Zajíce a Adama Langnera". „Dobře, zatím se posaďte tady ke stolu. Seženeme je". Poukázal ke stolu a já mírně přikývl. „Děkuju", šeptl jsem a usedl ke stolu, kam mě navedl.

„Ahoj Kaseme, přišel si docela brzy". Díky mužskému hlasu jsem dost nadskočil a dostal husinu po celém těle. Jen jsem natočil hlavu na osobu, která se objevila po mém pravém boku, a nakonec si sedl za stůl. „Oh, dobrý den". Šeptl jsem a chytl se rukama za paže. „Rozumím, že si teď nesvůj, ale nemusíš se bát". Řekl, jako kdyby to nic nebylo. „Tome, neprošel sis tím, čím on. Není tak lehké se přestat bát něčeho, kdo ti tolik let něco prováděl". Pověděl Adam, který se úplně stejně, jako Tomáš objevil po mém boku. Leknutím jsem si stiskl paže, přímo na modřiny, které se teprve teď začali vybarvovat. „Ale on má pravdu, tady se bát nemusíš". Na tváři se mu označil chápavý úsměv.

Do možných dvaceti minut mého povídání s policisty, přišla nějaká paní a hnědými vlasy, modrýma očima, které pronikali skrz kulatější brýle. Perfektně se jí hodili ke tváři. Mladistvý vzhled a drobnější postava nasvědčovalo tomu, že tuto práci nedělá déle jak tři roky. V rukou držela tmavší modré desky. „Dobrý den, jmenuji se Andrea Mikasová z Péče pro mladistvé". Představila se a podala svou ruku policistům, kteří už se stihli postavit. „Dobrý den, Tomáš Zajíc a můj kolega Adam Langner". „Dobrý den, děkujeme, že jste přišla tak rychle". „To je plně v pořádku. Kdepak je to nebohé dítko". Pověděla, jako kdybych neseděl přímo vedle ní. Oba muži poukázali na mě a ona na mě pohlédla. „Oh, ahoj, em, chlapče?" Nervózně se usmála. Vstal jsem a podal ji svou ruku. „Dobrý den". Posadil jsem se zpět na své místo a zahleděl se do stolu. Jen z pohledu jsem sledoval, jak si pomalu sedá po mém boku a odloží si desky. „Jak se jmenuješ chlapče?" Nechtěl jsem ji odpovídat. Ani sám už nevím, kdo jsem a jak se jmenuji. „Paní Mikasová-". „Prosím, říkejte mi čistě Andreo". Z jejího hlasu jsem poznal hned, jak se usmívá. „Dobře. Víte Andreo, tady Kasem si toho dost prožil, takže mu moc do mluvení není". Pověděl poklidně Adam. Vím, že to nemyslí zle, ale má pravdu. Do řeči mi opravdu moc není.