Téměř skryté tajemství

Neschopnost spánku

Nějakou záhadou se znovu blížil večer a nějak nemohu pochopit, jak dnešek, tak rychle utekl.

Když padla desátá hodina, padla na mě únava, a tak jsem odložil notebook, na který jsem koukal a šel spát.

Spal jsem sotva tři hodiny a probudil se. Ať jsem se převaloval, jak chtěl, usnout mi to už nešlo.

Pustil jsem si pár filmů, než začalo svítat.

Najednou na mě padla znovu únava a já pociťoval, jak mě začíná brát tma, jenže v tom mi začal zvonit mobil. Mírně vztekle jsem se natáhl pro mobil na nočním stolku a kouknul na číslo. Andrea mi volá. Hovor jsem s chutí vzal a slušně pozdravil.

„Ahoj Andreo". „Ahoj Kaseme, nevzbudila jsem tě?" „Ne v pohodě, já byl stejně vzhůru. Děje se něco?" „Vyřídila jsem papíry a našla rodinu, která by se tě ujala". Najednou mi vše před očima zčernalo. Moje srdce chvíli tlouklo moc rychle a pak moc pomalu. „Tak mě napadlo, že bych ti zavolala už teď, a tak kolem druhé tě vyzvedla a zajeli k nim, co ty na to?" „Vážně by se mě někdo ujal?" Zvolal jsem slabě. „Cože?" „Říkám, že budu mít aspoň čas se připravit". Zalhal jsem a slabě se usmál. „Ach tak. Dobře tedy, tak já pak k tobě zajedu, dobře?" „Dobře". „Zabal si vše potřebné, když tak bychom se pro něco ještě otočili, když by si něco zapomněl". Zvolala natěšeně. „Dobře. Tak se zatím měj". „Ahoj".

Hovor jsem ukončil a ztěžka ulehl zpět na postel. „Co když se to nepovede? Co když mě začnou nenávidět? Co když mě ani nepřijmou? Co když mě přijme jeden a ten druhý ne? A budou se hádat, což povede k rozvodu?" Přemýšlel jsem nahlas a akorát mi to udělalo díru do hrudi.

Do dlouhé půl hodině, která se neskutečně táhla, jsem vstal a šel se osprchovat.

Po sprše jsem začal balit, což mi zabralo dobré dvě hodiny. Divil jsem se, že mi to trvalo tak dlouho. Moc věcí co sebou mám vzít není. Jen pár oblečení je pro kluky a mohu to nosit. Pak nabíječka, dva páry černých bot, peníze, které jsem si našetřil, notebook, sluchátka, pár knížek, učení do školy a toť vše. Vím, je toho opravdu málo, jenže když žijete tolik let jako dívka, moc věcí se vám později brát nechce.

Najedl jsem se, umyl nádobí, ujistil se, že je vše správně zamčeno a jen čekal, než Andrea zavolá.

Pár minut jsem čekal a konečně zavolala. „Slyším", zvolal jsem ztěžka do hovoru. „Už stojím před barákem. Chceš nějak pomoct s věcmi?" „Ne, v pohodě. Hned jsem venku". Hovor jsem znovu típnul, obléknul si mikinu, nazul boty a naposledy se podíval do domu, který již brzy nebude můj domov. Bude mi to tu chybět, i když tu mám jen ošklivé vzpomínky.

Vyšel jsem ven z domu, zamknul a odešel k autu, kde už čekala Andrea. „To je vše, co si sebou bereš?" Pohlédla na menší cestovní tašku a batoh přes mé rameno. „Jo. Moc věcí nemám, které bych si chtěl vzít s sebou". Přešel jsem k otevřenému kufru, odložil si tam věci, zavřel kufr a usedl na místo spolujezdce.