Téměř skryté tajemství

Noc bez spánku

Silnou ranou, kterou mi dal, jsem skončil na zemi držejíc za tvář. „Vždycky budeš moje holčička, že ano". Pověděl naštvaně, ale přitom mírně. Aniž bych stihl odpovědět, uviděl jsem, jak vytahuje pásek z kalhot a pevně ho svírá v dlani. „Prosím ne", začal jsem couvat a snažil se postavit na nohy, abych utekl a zmizel, ale on mě chytil za vlasy a praštil semnou o zeď. Udeřil jsem se do hlavy, ale on na to nebral ohledy a začal mě mlátit opaskem.

„Čím jsem si zasloužil takovou dceru!" Křiknul. Těžce zvednu pohled a zahledím se do jeho rozzlobených očí. Rychlostí zahodil pásek někam do strany a já udělal znovu tu samou chybu, že jsem sledoval pásek, který odletěl stranou. Začal mě bít pěstmi a několikrát se trefil do lícní kosti a strašně to bolelo.

Když do mě kopnul naposledy, nezmohl jsem se na jediný pohyb. Otec se to snažil vydýchat a když se konečně sklidil, natáhl se pro tašku a hrubým hlasem zvolal. „Ukliď to tu" a odešel.

S tíhou jsem vstal a uklidil všechen bordel, který tu udělal otec vzteky. Nemyslete si, není to poprvé.

Konečně vše uklizeno a já přešel do koupelny s lékárničkou a začal si kontrolovat rány. Zahleděl jsem se do zrcadla na svůj slabě viditelný monokl. Tak ráno bude dost tmavý, jestliže už je teď vidět. Sundal jsem si triko a zkontroloval zbytek těla. Nedostalo zabrat jako obvykle, ale tentokrát to vše schytala tvář.

Nejvíc na tom všem mě mrzí, že ani mé jídlo neochutnal. Připravoval jsem to několik hodin a on to během vteřiny hodí o zeď. Se smutkem jsem zalezl do pokoje a šel spát. Nebo jsem se o to alespoň snažil. Vůbec mi to nešlo usnout.

Několik hodin jsem se převaloval a když jsem viděl, že za hodinu vstávám, usoudil jsem, že to nemá ani cenu jít spát. Vstal jsem a šel do koupelny abych si alespoň stihl udělat silný make-up, aby to nikdo nepoznal.

Stojím před zrcadlem a chci nanést první část, jenže v tom se mi v hlavě vyrojila myšlenka, co kdybych to neudělal. Co kdybych šel do školy s tím, co mám na tváři? Co by se stalo tak hrozného?

Usoudil jsem, že jakmile by mě otec zahlédnul bez make-upu, a ještě s takovým monoklem, nikam by mě nepustil. Když jsem byl připravený a i oblečený, chytnul jsem batoh a chtěl se vydat do školy bez snídaně, jenže to bych nemohl narazit na otce hned pod schody. „Dobré ráno", zvolal jsem slabě a sešel až dolů. „Dobrý", zabručel a odešel pryč. To ho to ještě tak žere? To já mám modřiny a další budoucí jizvy, jakmile se to zahojí. „Tati, dnes snídat nebudu". Pověděl jsem směrem ke kuchyni a šel si nazout boty. On jako kdyby se bál, že se snad už nevrátím, přiřítil se a zprudka pozoroval. Náhle měl tak poklidnou tvář, dokonce i s menším nepatrným úsměvem. „Jsi stále tátova holčička, že ano". Pomalu mě pohladil po zraněné tváři a já se držel zuby nehty, abych ho od sebe neodstrčil. „Ano tati". „Dobře, tak běž". Pověděl, ustoupil a já mohl konečně odejít z baráku. Chladný vzduch mě ihned praštil do tváře, ale já si to náramně užíval.

Tenhle týden máme výjimečně školu, protože naše dílna se renovuje. Byli bychom tam zbytečně, tak nám dali znovu školu.

Došel jsem do školy, přezul boty a vyhýbal se absolutně všem. Naštěstí bylo ještě dost brzy, takže to bylo snazší, než bych čekal. Vstoupil jsem do třídy a ihned zalezl do lavice. Únava mě dohnala a já si jen na pár vteřin chtěl zavřít oči. Nasadil sluchátka, pustil hudbu a položil si hlavu na lavici. Bylo to tak příjemné.