Téměř skryté tajemství

Někdo mě sleduje

Mírně jsem kroutil boky do rytmu a užíval si tu volnost, kterou jsem do teď ještě nepocítil. Najednou hudba přestala a začal vyzvánět. Chytl jsem mobil a viděl tátovo číslo.

„Ahoj tati", mile jsem pověděl a přendal zeleninu z prkénka do misky. „Ahoj Junto, jen volám, jak se máš a jak to doma zvládáš". „Zvládám to, zrovna si dělám večeři. Zapomněla jsem totiž na oběd, zabrala jsem se do učení". Zasmál jsem se nad tím a z druhého konce uslyšel lehké uchechtnutí. „No a jak se máš ty?" „Jde to dobře. Myslím, že až moc dobře, čekám, že se brzy něco pokazí". „No snad ne. Ale i kdyby jo, věřím tomu, že to tam zvládnete na jedničku". Mírně jsem nad tím protočil oči a přendal těstoviny z hrnce a nechal je okapat. „Děkuju, že nám tak věříš. No nic, už zase budu muset končit, dávej na sebe pozor. Brzy se uvidíme". „Jasně, jo a tati?" „Ano zlatíčko?" Jak já nesnáším, když mi tak říká. Zaťal jsem vzteky nehty do daní. „Myslíš, že bych si mohla pak jít zaběhat? Nebude to vadit?" „Myslím, že dělat něco pro zdraví je v pořádku. Vezmi si pepřák a kdyby cokoliv, volej policii, ne mě ano?" „Ano, děkuju". Zvolal jsem nadšeně a tipnul hovor.

Dodělal jsem si jídlo, přešel zpět do pokoje, kde jsem vše snědl. Asi hodinu, možná i dvě jsem tak ležel a u toho koukal na film, než jsem konečně vstal, převléknul se do něčeho sportovního, vzal věci a vyšel ven z baráku.

Mezitím, co jsem si připravoval věci, plánoval jsem kudy poběžím. Nasadil jsem si sluchátka a rozeběhnul se vpřed.

Možných takových třicet minut jsem běžel a stále pociťoval, jako kdyby mě někdo sledoval. Už začínám být paranoidní. Zabočil jsem za roh a nenápadně pohlédl za sebe a pořád tam někdo běží. Takhle jsem to zkusil udělat následující tři zatáčky a pořád běžel zamnou. Rychle jsem vytočil Petrovo číslo. Ani nevím, proč jsem to udělal. Když to konečně vzal, nenechal jsem ho promluvit. „Petře, teď běhám a někdo mě sleduje. Zkoušela jsem zahnout a to několikrát, ale stále běží za mnou". „Kde jsi?" „Teď jsem u parku, poběžím přes několik uliček a budu kousek od školy. Asi tak za deset minut, pokud poběžím stejným tempem". „Dobře. Budu tam, hlavně buď v klidu". „Pokusím se". Hovor jsem típnul a po pár minutách uviděl školu. Prosím, ať tam je.