Téměř skryté tajemství

Pokus selhal

„Hotovo", pověděl jsem, odložil propisku zpět a opřel se o opěradlo. „Výborně. Už tě necháme být a dáme ti vědět hned, jakmile se to vyřeší". Pověděl mile Adam a převzal si papíry. „Dobře". Vstal jsem a vzal si své věci, které byli kousek opodál. „Děkuju Vám za všechno". „Nic jsme neudělali. To ty. Jsi statečnější, než si myslíš". Na Adamově tváři se značila hrdost s radostí. „Má pravdu a proto nás, jakože od nás všech tady na stanici, máš veliký obdiv". Slabě jsem sklopil pohled a poté se podíval do dvou párů očí, které mě až láskyplně pozorovali. „Děkuju, že jste mi pomohli. Nikdy Vám to nezapomenu. Statečný však nejsem, jen jsem měl strach. Ještě jednou děkuju a na shledanou". „Ahoj Kaseme". „Měj se a opatruj se". „Vy taky". Usmál jsem se a odešel rovnou domů.

Jakmile jsem dorazil domů, začal mi vyzvánět telefon. Kouknu na číslo, které mi volá a tam se objevilo jméno Petr. Hovor zvednu, ale nedokážu ze sebe něco vypustit. „Halo? Junto?" Ozvalo se mobilem jako vítr, který ihned zmizel. Jak mu mám odpovědět? Chlapeckým, nebo dívčím hlasem? Už ani Junta nejsem, jenže mi na něm dost záleží. Ale co když to nepochopí? Co když mě odsoudí? Co když mě bude nenávidět? „Ahoj...", zvolal jsem slabě dívčím hlasem a držel se, abych se nerozbrečel. „Jsem tak rád, že slyším tvůj hlas. Co se stalo? Proč nechodíš do školy? Prý už se ani nevrátíš". Má mnoho otázek, na které nedokážu najít správná slova. „Vysvětlím ti to jindy, teď by si to asi nedokázal pochopit". „Dokážu. Junto, jestli se něco děje, řekni mi to. Vždyť víš, že mi můžeš věřit". Pověděl mile a sebejistě. „Petře, já-". Započal jsem, ale vyrušil mě další hlas z telefonu. „Tak co? Dovolal si se?" „Jo teď s ní mluvím". „Dej mi ji!" „Počkej, teď se o něčem bavíme". „Petře, říkám ti, že s ní musím mluvit a ujistit se sám". „Fajn". „Halo? Junto?" Podle hlasu jsem hned poznal Ondru, který měl v hlase veliké obavy. „Ahoj Ondro...". „Tak rád tě slyším. Jsi v pořádku?" „Jo, jen se něco vyskytlo". „Potřebuješ nějak pomoct? Nebo vyslechnout?" „Ne, to je v pohodě. V tomhle mi nikdo nepomůže". „Zníš smutně, co se stalo. Někdo ti ublížil? S někým si se pohádala?" „Ondro, já-". Znovu mě někdo přerušil v konverzaci, ale tentokrát to bylo z mé strany. Uslyšel jsem zvonek a pomalým krokem přešel od kuchyně ke dveřím. „Chvíli vydrž". Pověděl jsem do telefonu a podíval se nenápadně skrz okno přede dveře. „Junto? Haló? Jsi v pořádku?" Přede dveřmi stál Marek, který nervózně přešlapuje. „Ondro, musím už jít". „Cože? To ne, po-". Hovor jsem típnul a nečekal.

Mobil jsem schoval do kapsy, otevřel dveře a sledoval Markův vyděšený pohled, který se ještě zvětšil, jakmile mě zahlédl. „Ještě tu jsi, díky Bohu". Ve vteřině mě objímal a já jen zmateně stál na prahu dveří s rukama podél těla. „Marku? Co tu děláš?" Svůj chlapecký hlas jsem nechal klidný, ale zněl dost zvědavě. „Slyšel jsem, že se budeš stěhovat, musel jsem tě vidět. Můžeme mluvit?" Zašeptal a zahleděl se někam za mě. „Jo, pojď dovnitř". „Jsi si tím jistý?" „Věř mi", mile jsem se usmál a sledoval jeho červené tváře. Uhnul jsem z cesty, aby mohl v klidu projít.