Téměř skryté tajemství

Mám nové jméno

„Měl jsem skoro dva roky domácí školu. Každý dopoledne sem chodil učitel a doučoval mě. Zatímco odpoledne sem chodil někdo jiný a učil mě používat svůj hlas. Nic příjemného to nebylo. Málem jsem i o ten hlas přišel. Každopádně, co tím chci říct, je to, že ze začátku, kdy mi to nešlo, a že toho času bylo opravdu hodně, jsem od otce dostal večer, jakmile učitel na hlas odešel. Bylo mu jedno, že mi málem zlomil ruku, nebo jsem málem zemřel. Jen chtěl, aby se mi zlepšil hlas". Chvíli byl ticho, dokud párkrát nezamrkal, nenadechl se a jako kdyby svá slova spolknul. „Tu tvář si měl tehdy červenou od něj?" Zeptal se nepatrně se slabým hlasem a náhlou změnou tématu. „Ano, dostal jsem to za to, že jsem se spřátelil se spolužáky a druhou za to, že nevím, v kolik končí škola, když nám ani nedali rozvrh". „Ale jak si to mohl vědět?!" Rozkřiknul se domem. „A proč by si jako nemohl mít přátele? I kdyby si opravdu byl holka, no a co? Tak máš přátele, k životu jsou potřeba, člověk nemůže být navždy sám". Vztekle se posadil zpět na gauč a napil se. Malinká žilka, která mu vykoukla na čele prozradila fakt, že to nikomu nepoví. „Nezlob se. Už jsem to přijal". Pozastavil veškerý pohyb, pootočil hlavu mým a jen s vykulenýma očima na mě pohlédl. „Přijal?" Podiveně zvolal. „Ano", řekl jsem slabě jakoby nic a jeho to naštvalo ještě víc. „Tak přijal? Tohle se nedá přijmout. Jak můžeš být, tak klidný. Takhle život nefunguje. Jednou ti otec najde muže, nebo si ho najdeš sám, ale jak se asi pak bude tvářit, že ty sám si kluk? Co potom?" „Takhle jsem nad tím nepřemýšlel", pověděl jsem znovu slabě a napil se z hrníčku.

„Hele promiň, jak jsem reagoval. Nechtěl jsem. Jenže... mě to v tu chvíli tak naštvalo, že jsem zapomněl, že na tebe křičet nesmím". „Proč by si nemohl". „Vždyť za nic přeci nemůžeš". Podotkl a dal mi pramen vlasů, který mi spadl do tváře za ucho. Cítil jsem nával krve do tváří a rychle se odtáhnul.

Nastalo hromové ticho, slyšel jsem dokonce i jeho zrychlený dech a své rychle bušící srdce. „Em, ještě nějaké otázky máš?" „Oh, asi ne. Nebo, možná", mírně zaváhal. „Tak se ptej, pak už ti na ně moc odpovídat chtít nebudu". „Jsi kluk, ale máš holčičí jméno, nikdy si nepřemýšlel nad tím, jaké by sis dal jméno, když vše pomine?" „Přiznávám, že jsem nad tím přemýšlel, ale nic mě nenapadlo". „Můžu pro tebe nějaké vymyslet?" „Proč by si to dělal?" „Prostě chci. Nemám k tomu důvod. A já sám přiznávám, už jsem nad tím nějakou dobu přemýšlel". Mírně se pochválil a usmál se. „Tak povídej". „No, jsi na půl Thajec, že?" „Ano". Všimnul si brzy. Nenápadně jsem se nad tím pousmál a snažil se nerozesmát úplně. „Hledal jsem různě po internetu, ale nic mě nenapadlo, dokud mě to netrklo. Bylo pro mě štěstí tě potkat a zjistit pravdu. Pokud vím, štěstí je v překladu Kasem, že? Tak co třeba to?" „Kasem?" Podiveně jsem zvolal hleděl na jeho zářící tvář. „To zní moc pěkně". Opřel jsem se do gauče a usmál se. „Líbí se ti? Opravdu?" Nadšeně se optal, jako kdybych mu snad kecal. „Ovšem že ano. Dal si mi ho ty". Doslova mi teď skočil po krku a objal mě. „To jsem moc rád. Trochu jsem se bál, že se ti nebude líbit, nebo se už semnou vůbec nebudeš bavit". Pevně mě k sobě tisknul. Jeho dech se otíral o mé ucho, což mi do těla dostávalo husinu. „Em, Marku, tohle...". Trochu jsem ho od sebe odtáhnul a dal na sebe polštář. „Promiň, asi ti to bylo nepříjemné, že? Zapomněl jsem". Trochu se z červenal, odhodil svou krásnou ofinu z čela zahleděl se na polštář. „V pohodě?" Začal se ujišťovat. „Jo, jo, vše v pohodě, jen mě ten polštář tlačil, jak si mě objal".