Téměř skryté tajemství

Dokázali odpustit?

„A dost. Ty debile, tohle je Junta. Junta nikdy nebyla holka, chápeš? Kdyby si poslouchal, věděl by si to. To tenhle kluk je Junta!" Křiknul už naštvaně Vojta. Nejspíš ho už nebavilo sledovat jeho věčně smutnou a naštvanou náladu, která se neustále střídá. „Cože?" Kmital pohledem mezi mnou a Vojtou, na kterém už byla vidět zlost. „On, Junta, jak?" „To kvůli otci". „Co?" vyslovili všichni tři naráz. „Můj otec si do hlavy vtěsnil, že jsem dívka. V pubertě mi došlo, že holka opravdu nejsem, jenže on už si to tak nastavil. Chtěl, abych se oblékal, choval, mluvil, maloval se jako dívka. Nesnášel každého kluka, který byl po mém boku".

„Chceš tím říct, že tě k tomu nutil?" Starostlivý Ondra promluvil a nejspíš dokázal uklidnit celou tuhle situaci. „Ano, když jsem neuposlechl, vybil si to na mě, ale to už je zase jiný příběh". Promnul jsem si oči rukou, jako by kdybych to všechno chtěl smazat z mysli. „Ten den, co přišli policisté do školy, přišli tam kvůli mně. Řekl jsem o tom třídnímu, co mi otec dělá a čím mě vlastně nutí být. Nakonec otce zavřeli a já půjdu do náhradní rodiny... Nechtěl jsem ani jednomu z vás lhát, ale neměl jsem na výběr". Chvíli panovalo ticho a já se sklopeným pohledem propaloval stůl mezi námi. „Ale ano, měl". „Petře-". „Ne Vojto. Junta, ať už je to holka nebo kluk, se nám vždy mohla s čímkoliv svěřit, jenže se to nestalo". „Neznáš důvod, proč to neudělala, teda neudělal". Trošku pobaveně pověděl Ondra a mě to vykouzlilo nepatrný úsměv, který ihned zmizel. „To sice neznám, ale je to velké zklamání. Nikdy nám evidentně nevěřila". Poukázal na mě, ale hleděl na své dva nejlepší přátele. „To nic. On má pravdu. Nevěřil jsem vám, nevěřím totiž ani sám sobě. Jak mohu věřit někomu jinému, že?" Svou tvář jsem zvednul a pociťoval slzy, které mi tečou po tvářích. „Jenže já to nedělám kvůli sobě. Myslím to, že jsem před vámi skrýval pravdu". „Tak proč teda, hm? To si nás tak nesnášel? Nebral si nás jako své nejlepší přátelé, nebo jak to mám brát?!" „Nechtěl jsem, abyste dopadli jako já!" Se zavřenýma očima, slzami, které tekli po tvářích a bušícím srdcem, které bylo až v krku jsem křiknul. „Jak to myslíš?" Optal se zvědavě Vojta. Vstal jsem a sundal si své bílé triko. Cítil jsem na sobě pohled všechny přítomných. „Kdybych věděl, že vám nic neudělá, věděli byste to už dávno. Ale jen za blbé slovo s klukem, já trpěl. Nemáte tušení, jak moc jsem vám to chtěl říct. Jak moc jsem si přál abyste znali pravdu. Jenže... Já nemohl. Nemohl jsem dopustit, aby se otec dozvěděl, že někdo zná tajemství, které mě málem dostalo do hrobu". Stále nemohli odtrhnout oči a já se po chvíli rozhodl si znovu obléct triko. „Tak proto si ten druhý den ve škole měl červenou tvář? Protože tě uhodil?" Zvolal Ondra. „Proto si nikdy neměl krátké rukávy, i když bylo teplo". Pověděl Vojta sklíčeně. „Proto si nám neřekl pravdu. Protože si měl starost o nás". Nakonec vyslovil Petr.

„Promiň Junto". „Prosím, neříkej mi tak". „Jak ti máme říkat?" Zvědavě se zeptal Vojta s Ondrou. „Kasem". „Proč Kasem?" „To jméno mi dal někdo pro mě výjimečný". Mírně jsem se nad tím usmál. Ani sám nevím proč, ale měl jsem pocit, jako kdybych se malinko zčervenal. „Em, Kaseme?" „Hm?" Úsměv upadl tak rychle jako se objevil. „Kdopak je ta osoba? Holka nebo kluk?" „A není to fuk?" Zasmál jsem se nad tím a podrbal si tvář. „Je, ale mě zajímá, jaká duše tě uchvátila natolik, aby-". Vojta, který si ze mě utahoval, náhle zastavil. „Někdo jiný věděl dřív než my, že jsi kluk? Tedy kromě policie?" „A jo vlastně. Nám si to říct nemohl, ale někomu jinému si to řekl?" Vložil se do toho Petr. Opravdu se chce zase začít zbytečně hádat?