Téměř skryté tajemství

S Andreou v parku

Když ji Adam s Tomášem vše objasnili a já doufal, že už se to bude opakovat naposledy, paní Andrea nevěděla, co na to odpovědět. „To mě moc mrzí chlapče". Jemně mi položila ruku na rameno a já sebou mírně cuknul. Ruku okamžitě dala pryč a začala zmatkovat, jakmile mě uviděla se slzami v očích. „Promiň, vyděsila jsem tě?" Optala se bezmocně a smutně zároveň. „Trochu", kvíknul jsem a rukávem si setřel slzy. „To jsem opravdu nechtěla. Co kdybychom se šli trochu projít? Viděla jsem kousek odtud opravdu krásný park, co kdybychom tam zašli?" Její hlas nezněl ostře. Byl milý a přívětivý. Přesně takhle bych si dokázal představit hlas své maminky. „Dobře", zvolal jsem již s menším úsměvem přímo k ní. Chvíli byla zmatená, ale hned se jí na tváři objevil veliký úsměv a radost zároveň. „Výborně". Zvolala a už vstávala.

Desky a další ostatní věci si nechala na policejní stanici a vyšli jsme do parku, kam jsme došli prakticky hned.

„Kaseme, mohu se tě zeptat?" Procházíme první menší cestičkou parkem. „Můžete". „Za prvé, tykej mi. A chtěla jsem se zeptat, proč si to nenahlásil dříve?" Uviděla menší rybník a vydala se k němu. Našla si pěkné místo k sezení, kam se také i posadila a čekala, až si k ní přisednu. „Neměl jsem odvahu. Neměl jsem komu se svěřit, říct své problémy, pochyby, strach, radost nebo hrdost. Můj otec v tomhle nikdy nebyl chápavý a na mé pocity nebral ohled nikdy. Možná prvních pět let mého života, které si snad ani už nepamatuji, to na mě byl hodný, ale pak jsem začal různě zlobit a začalo to". „A co přátelé?" „Žádné mi nedovolil. Jen jsem se sem tam s někým bavil ve třídě, ale přátelstvím to nazvat nešlo. V devítce, kdy už jsem byl na domácí výuce, tak jsem sem tam šel ven a jednou, když jsem se vracel s menším nákupem, jsem narazil na své staré spolužáky. Byli tři, za těch pár let jsem je sotva párkrát pozdravil a ten den... ten den mě chtěli znásilnit. Zatáhli mě do parku do křoví a říkali, že pokud budu křičet, už mě nikdy nikdo neuvidí. Strach jsem měl a to opravdu veliký, jenže touha žít byla větší a na jejich výhrůžky jsem ohledy nebral. Křičel jsem a kdyby naštěstí ten den jeden hodný pár nevenčil svého psa, nemusel bych tu být a pokud bych byl, nebyl bych, kde právě jsem". „To je strašné", pověděla smutně až vyděšeně.

Asi dvě hodiny jsme si tak povídali, dokonce mi řekla i něco o sobě, o své rodině, o škole i zálibách.

Rozhodli jsme se jít zase zpět a dořešit ty důležité záležitosti.

„Kaseme, spojím se s tebou, buď ještě dnes, nebo zítra dopoledne, jakmile budu mít volnou ruku, dobře?" „Určitě", pověděl jsem už milejším hlasem. „Dobře, tak se zatím opatruj a měj se". „Taky". Zamával jsem na rozloučenou a sledoval její záda, jak odchází z místnosti.

„Tak když je konečně vše dořešené, teď se vrhneme na tvého otce". „Cože?" Zděšeně jsem se podíval na Tomáše, který v ruce držel nějaké papíry. „Neboj, neuvidíš se s ním, jen potřebujeme něco vyřešit. Potřebujeme něco podepsat a tvou výpověď". „Mou výpověď?" Mírně jsem naklonil hlavu do strany a dal na sobě znát nejistotu. „Napíšeš, co vše ti prováděl a podáš na něj trestné oznámení. Později se bude muset podrobit takovému psychickému testu, abychom zjistili, zda to, že si vtěsnil do hlavy, to že si dívka je pravda, nebo ví celou dobu, že si kluk, ale chová se k tobě jako k dívce". Vysvětlil Adam a kývl na Tomáše, aby mi podal papíry. „Rozumím".

Začal jsem psát a ani už netuším, jak dlouho píšu, ale popsal jsem přes tři papíry.