Téměř skryté tajemství

Menší přespávačka část 4.

Jeho oči na mě hleděli jen a jen smutně. Nechci, aby se na mě takhle díval. On ne. „Co takhle pizzu?" Pověděl jsem s úsměvem, ale s ním to ani nehnulo. „Máro, opravdu, nic si nevěděl, ani si nic netušil. I když k nám jezdí příbuzní, ani oni nic netuší. Nelam si s tím hlavu, ano?" „Dobře, jinak, pizza zní dobře", mírně povolil svůj smutný pohled a lehce se uculil. „Dobře, tak já ji skočím objednat, ty zatím můžeš najít na mým notebooku nějaký film, na který koukneme. Jakou si dáš?" „Salámovou prosím". Zazubil se a bylo na něm vidět, jak se na ni celý chvěje.

Když byla objednaná, vrátil jsem se zpět do pokoje, kde Marek stále hledal film. „Už si zpět? našel jsem pár filmů, které bychom mohli vidět. Nevěděl jsem, jaký žánr chceš, tak jsem našel od každého něco". „Já jsem většinou na horory, ale beru i komedie". „Dobře, tak dáme nejdřív komedii a až bychom se najedli a tak, pustíme horor?" „To zní dobře". Mile jsem se usmál, usedl na postel a opřel se o zeď. Chvíli tam tak zmateně seděl a hleděl, dokud se pomalu ke mně neposadil. „Klid, já nekoušu". Zasmál jsem se nad tím a on lehce zčervenal. „Jsi si jistý?" „Jo, to opravdu jsem. Jinak, co si vybral?" „Taxi 1, znáš to?" „Kdo by to neznal? Ten film miluju". „Fakt? Já taky. Jeden z mých nejoblíbenějších". „Přesně". Chvíli jsme se na sebe tak usmívali, než jsme si uvědomili, že jsme vlastně chtěli sledovat film.

Takových dobrých pětadvacet minut jsme sledovali film, dokud mi nezačal zvonit mobil. Film jsme stopnuli a já hovor vzal. „Prosím?" „Vaše pizza je tu". „Dobře, hned jsem venku. Zatím". „Zatím nashle". Mobil jsem odložil na noční stolek. „Hned jsem zpět". „Na". Pověděl a tím upoutal mou pozornost. V ruce držel peněženku, kterou jsem si měl vzít. „Na co?" Dělal jsem hloupého, i když jsem dobře věděl, proč mi ji dával. „Aby si zaplatil?" „Nepotřebuji, byl jsem to já, kdo to navrhnul. Příště zaplatíš ty". Usmál jsem se na něj a vyšel ven.

„Děkuju". Naposledy jsem poděkoval ženě, která rozváží pizzy a zalezl zpět do domu.

Jen co jsem přišel do pokoje, Marek mě propaloval pohledem, ale zároveň sledoval zářivýma očima pizzu v mých rukou. Donutilo mě to do úsměvu a hned se do jídla pustili.

Jakmile jsme dojedli a dokoukali film, pustili jsme horor s názvem „Neviditelné zlo". Ani on sám to prý neviděl, ale chtěl na to jít do kina.

I když miluji horory, vždy se u nich bojím. Dívat se s někým na horor je mnohem lepší než sám. Film skončil a já se neodvážil vůbec nic. „Tak co myslíš?" Nad jeho otázkou jsem lehce nadskočil. „Hah, jo, pěkný". „Neříkej, že ses bál". „No a?" Trochu jsem nafouknul tváře a on mi prstem přejel přes nos. „Však nic neříkám. I já se některých scén leknul". Pověděl pobaveně. „To je dobře". Řekl jsem slabě sám sobě. „Co si říkal?" „Nic", rychle jsem se narovnal a dělal jakoby nic. „Slyšel jsem, že si něco říkal. Řekni mi to". „Nic jsem neříkal", se smíchem jsem pověděl a už jen sledoval, jak se Marek zvedá. Začal mě lechtat a já se popadal smíchem za břicho. „Dost. Prosím". Už mi doslova tekli slzy od smíchu. „Zopakuj to". Nemohl jsem popadnout dech a on po mě chce, abych něco řekl? „No dělej. Předveď se". Dodal a konečně přestal lechtat. „Říkal jsem...", zkusil jsem popadnout dech. „Je dobře, že ses bál". Pověděl jsem už konečně klidněji, ale ještě stále s úsměvem. „Chceš druhý kolo?" Natahoval se, že mě začne lechtat znovu, ale já hned dal ruce před sebe a záporně kývat hlavou. „Ne, ne, to je dobrý". „Jsi si jistý?" „Jsem".

Další hodinu jsme si povídali, dokud jsme se nerozhodli jít spát.