Téměř skryté tajemství

Co to řekl?

„Samozřejmě třídní dal vědět všem rodičům, takže i těm mým. Doma jsem se s nimi pohádal a když jsem tě nemohl zastihnout doma, začal jsem mít strach, že už tě neuvidím". Odmlčel se. „Proč si mi tedy nenapsal?" „Styděl jsem se", vyhrkl ze sebe a zakryl si pusu. Zasmál jsem se nad tím a rozcuchal mu jeho hnízdo na hlavě. „Opravdu si se stydět nemusel". „Tobě se to lehce řekne". „Co tím myslíš?" Chvíli tak nehybně seděl a pak jen slabě zvolal. „To je jedno. Teď už je to opravdu jedno. Každopádně jsem rád, že jsem tě našel". „Našel?" Musím být asi hodně natvrdlý, když nechápu vůbec co říká. „Em, jakože se vidíme". Zasmál se znovu jakoby nic a opřel si hlavu o zeď.

„I já jsem rád, že se konečně vidíme". Dodal jsem po chvíli ticha. Slyšel jsem svůj vlastní tep srdce a doufal, že ho neslyší on. „O-opravdu?" „Ano", usmál jsem se a zahleděl se na protější stěnu. „Víš, ve skutečnosti jsem se bál jít do této rodiny". „Proč?" Optal se po chvíli mého ticha. „Bál jsem se přijít i do každé jiné rodiny. Bál jsem se, že mě nepřijmou, nebo mě přijde jen jeden a pak se pohádají kvůli mně". „Tady se toho bát nemusíš". „Ze začátku to tak nevypadalo. Když si kolem mě prošel, aniž bych věděl, kdo vlastně jsi, měl jsem z tebe strach". „Jo tohle. Za to ještě jednou promiň, ale teď už víš, kdo jsem a víš, že bych ti neublížil". „Vím. Jen mám stále menší obavy". „Z čeho přesně máš obavy". Podiveně se zeptal a natočil hlavu mým směrem. „Co když udělám něco, co se tvým rodičům nebude líbit a budou mě za to nenávidět". „O tom silně pochybuji Kaseme". Jméno, které mi dal z jeho úst zní tak pěkně. Cítil jsem, jak se mi krev nahrnuje do tváří. „Moji rodičě jsou celkem klidné povahy. Jen jak jsem se teď pár dní nazpátek pohádal s tátou, tak to bylo trochu na vodě, ale jinak jsme všichni vždy spolu vycházeli". „Tak to jsem rád". Kouknu na hodiny na nočním stolku a usoudil jsem, že je čas jít spát.

„Co takhle jít na kutě?" „To nezní špatně, ráno vstávám do školy. Což mi tak připomíná, jak to ty teď budeš mít? Nastoupíš jinam, nebo budeš stále na naší?" Začal se hodně rychle vyptávat. „Chtěl bych pokračovat na té naší škole. Ale však pod mou novou identitou. Nikdo nebude vědět, kdo jsem byl, budou jen vědět, kým jsem teď. Zítra bych tam chtěl zajít a vyřešit formality, abych se mohl vrátit zpátky. Dost jsem toho zameškal". „Takže se opravdu vrátíš? Nelžeš mi?" Rychle si klekl na kolena a zahleděl se mi do očí, jako kdybych si tu snad vymyslel příběh. „Nelžu ti". „Yeess!" Křiknul přes celou místnost, až to muselo být slyšet i dole a objal mě. Pevně mě svíral a já mu po chvilce objetí opětoval.

„Tak pojď spát, nebo takhle zůstaneme celou noc". Zvolal jsem po nějaké době, když mě stále nepouštěl. „Jo, jo, jasně, promiň". „V pohodě". Zalezli jsme oba pod deku a ulehli do měkka. Sotva pár sekund jsem ležel tiše na zádech, ale chtěl jsem vidět ještě jednou jeho tvář než půjdu spát. Otočil jsem se tedy na bok a nějakou záhadou jsme se s Markem přesně ve stejný moment na sebe natočili. Nehybně ležel, jako kdyby už usnul, jenže ve stejný moment, co jsem si pomyslel, že spí, mě jeho ruka chytla za bok a přitáhla blíž.

Moje srdce se dostalo až do krku. Stále stoupala rychlost tepu. Na sucho jsem polknul a nevěděl, co se děje, ani co mám dělat. Třeba opravdu usnul, nejspíš byl unavený.

Další pohyb od něj už nepřicházel a já se snažil usnout.

Netuším, jak dlouho jsem se pokoušel spát, ani náznak tomu se nepřiblížil. „Spíš?" Ozvalo se slabě, ale já se nezmohl odpovědět. „Musím ti něco říct". Znovu šeptl. Zněl hodně nervózně. Zhluboka se nadechl a poté i vydechl. „Když by si byl vzhůru, asi bych ti to nedokázal říct". Na nějakou dobu se odmlčel. Že by váhal? Stalo se něco tak strašného, že mi to nemůže říct, když bych byl vzhůru? Neměl bych se radši ozvat a říct mu, že jsem vzhůru? „Mám tě rád Kaseme. Vlastně víc než rád, a to už opravdu dlouho".